Scéna.cz 

„Šumné stopy“ v Japonsku

Torzo Atomového dómu, který „přežil“ atomový výbuch v Hirošimě 6. srpna 1945, logo „Šumných stop“, nového filmového cyklu osvědčených specialistů na moderní českou architekturu Davida Vávry a Radovana Lipuse můžeme nakonec chápat i jako symbol současného Japonska postiženého ničivým zemětřesením.

Na expedici do Japonska se vydali oba autoři pátrat po stopách architektonických děl českých tvůrců. Něco ze svých filmových úlovků určených pro vysílání ČT už představili v předpremiéře v klubu na Dobešce.

Své hledání soustředili na tři osobnosti - Jana Letzela, Antonína Raymonda a Bedřicha Feuersteina. Už samotná výzkumná cesta byla dobrodružstvím a neméně dobrodružné je sledování dramatických životních příběhů každého z architektů.

Jméno Jana Letzela (1880 -1925), náchodského rodáka a talentovaného žáka Jana Kotěry na VŠUMPR, se již díky památníku v Hirošimě (dokončeno 1915) dostalo do širšího povědomí. O tom, že byl propagátorem nejen moderních stavebních metod – „naučil Japonce stavět z betonu“ – ale i automobilismu a nakládaných okurek, se dozvídáme z úst žasnoucího architekta Vávry.

Jan Letzel projektoval v Japonsku na 15 staveb – hotely, školy i kláštery, z nichž se bohužel vedle slavného Atomového domu – původně Hirošimského prefekturálního paláce pro výstavu produktů - zachovala pouze brána tokijské katolické univerzity, kterou jsme měli možnost vidět na jednom ze záběrů.

Na neštěstí se Letzel nedržel svého kopyta a vsadil na úřední kariéru. Nejprve se ve vlasteneckém nadšení dal do služeb nového československého státu jako obchodní atašé čsl. velvyslanectví v Tokiu a po svém návratu do Prahy nastoupil na Ministerstvo obchodu. Ani všechny jazyky, kterými vládl- japonsky, arabsky, francouzsky, italsky, německy, anglicky - mu však nestačily na dorozumění s českou ministerskou byrokracií, jak poznamenal Radovan Lipus v intermezzu mezi jednotlivými projekcemi. Nedočkal se rychlého služebního postupu a naopak jeho život měl již jen sestupnou tendenci.

Duševně nemocný zemřel v roce 1925 v opuštění a zapomnění v psychiatrické léčebně v Praze v Kateřinkách, kde podivnou shodou okolností obýval pokoj Bedřicha Smetany.

Složitými životními peripetiemi se vyznačuje také osud Antonína Reimanna alias Raymonda. Uznávaný zakladatel moderní japonské architektury prokázal nadání mimo architekturu i v mnoha dalších směrech a ne všechny byly tak obdivuhodné. V oficiálních biografiích se dočteme, že pocházel z Kladna (*1888) a studoval čtyři semestry na ČVUT u Josefa Schulze a Jana Kouly, ale teprve ve filmu se odhaluje, že v roce 1910 uprchl s penězi Studentského spolku – poměrně značnou sumou, do Chile o posléze do USA, kde vystupoval pod jménem Raymond.

Dostal se do ateliéru F.L.Wrighta a s ním odjel do Tokia stavět Imperial Hotel. Mezitím si v době první světové války „přivydělával“ jako špion ve službách americké armády a v roce 1915 se oženil s nadanou designérkou Noemi Pernessi, která s ním spolupracovala a měla lví podíl na jeho úspěchu.

V jeho stavbách v Japonsku se přirozeně projevoval Wrightův vliv, vliv Augusta Perreta později i vliv Corbusiera a někdy se hovoří i o vykrádání, i když ze strany dotčených tvůrců v tomto ohledu námitky vzneseny nebyly. Z meziválečné doby mnohé stavby stále stojí, např. domy ambasád, Golfový klub v Tokiu nebo 17 obytných domů pro zaměstnance Rising Sun Petroleum Company.

Během druhé světové války spolupracuje Raymond opět s americkou armádou. Prý bylo jeho zásluhou, že nebylo bombardováno město Kjóto. Po válce se vrací do Japonska, „aby pomáhal zastavět volná místa, která si připravil bombardováním“ . K jeho nejvýznamnějším realizacím patří poválečné stavby, v nichž využívá více než do krajností možností litého betonu, s nímž někdy nakládá jako s dřevem. Naši cestovatelé nás provedli po nejrůznějších zákoutích koncertní haly v Gunmu z roku 1957, rozlehlým areálem campusu i kaplí teologického semináře univerzity Nanzan v Nagyoe, úchvatnými prostory kostela sv. Anselma v Tokiu i dalšími objekty.

Na rozdíl od obou svých českých kolegů si Raymond své místo na slunci uhájil po celý život. Zemřel v roce 1976 ve věku 88 let v USA.
Asi nejméně si s Japonskem spojujeme architekta, malíře a scénografa, člena Devětsilu a Mánesa, Bedřicha Feuersteina (1892 - 1936). Feuerstein se „vyučil“ v Praze u Jože Plečnika a v Paříži u Augusta Perreta. V roce 1926 přijal Raymondovo pozvání do Tokia a prostřednictvím jeho ateliéru se podílel na různých projektech. Je proto obtížné přisoudit mu samostatné autorství nějaké stavby. Jeho rukopis je patrný v Nemocnice sv. Lukáše v Tokiu (1928 -31), budově ruské ambasády nebo v obytných domcích pro firmu Rising Sun Petroleum Company, v nichž se obdivuhodně dochovaly nejmodernější funkcionalistické bytové vymoženosti, jak jsme se mohli přesvědčit – okna oteviratelná na různé způsoby, oblé hrany kachlíků, vestavěné police v kuchyni, měděné potrubí, zešikmená plocha na odkládání nádobí.
Kvůli neshodám s Raymondem se Feuerstein nakonec vrací do Prahy, kde však jeho talent nenachází odpovídající uplatnění. Pod vlivem duševní nemoci ukončil svůj život ve věku 44 let skokem z Trojského mostu.

Uvedené tři díly Šumných stop jsou nabity spoustou cenných informací a zajímavých záběrů pro laiky i odborníky, které by mohly až zahlcovat, pokud by se nepodávaly náležitě opepřené humorem, jak je u autorského týmu zvykem.
Divák může být více či méně zaujat estetikou a důmyslnými konstrukcemi staveb, tvarem japonské krajiny, záběry ze života ve městech. V druhém plánu se pak paralelně odvíjí lidský příběh každého z hrdinů, který v nás doznívá ještě dlouho poté, co obrazy vymizely.
Je vždy příjemné slyšet o tom, kolik skvělých talentovaných lidí narozených v této zemi, vyniklo v různých oborech ve světě. Může nás jen mrzet, že, „to co ví každá malá japonská holka – kdo byli zakladateli moderní architektury v Japonsku“, je nám sdělováno až teď.
Oba tvůrci i jejich štáb si zaslouží uznání, že se takto pustili do produkce léků na český komplex méněcennosti.

Vedle Japonska prozkoumali Vávra s Lipusem i Bosnu. Příznivci filmových dokumentů se tedy mají na co těšit.