Scéna.cz 

Tomáš Krejčiřík: Zpívání je láska na plný úvazek…

Rozhovor s tenoristou Tomášem Krejčiříkem byl skutečně jubilejní. Setkali jsme se přesně na den jeho kulatých narozenin. A tak Tomáš Krejčiřík trochu bilancoval, vzpomínal na různé etapy své pěvecké cesty a došlo i na pěvecké zkušenosti. Stranou nezůstaly ani některé jeho role.
Vystudoval zpěv na brněnské konzervatoři, AMU v Praze a JAMU v Brně. Byl sólistou operních domů v Opavě, Olomouci a Ostravě. Od roku 1994 je ve stálém angažmá v Národním divadle Brno. Zkušenosti má z koncertování po Německu, Evropě, Japonsku ale také účinkování v italské La Scale.
Setkali jsme se po zkoušce. Na programu bylo přezpívání opery Hry o Marii a opakování Sicilských nešpor. Usedáme v šatně. Na stolku květiny od vedení Janáčkovy opery. Horolezectví nepatří mezi jeho koníčky, přesto jsme se pohybovali často ve výškách…
Tenorista disponuje vysokým hlasem, pro který skladatelé píší většinou role milovníků, ale i role charakterní, nebo dramatické. „Tenor by měl mít nejméně c3. To se zpívá ve většině kusů prvního oboru. Velké role mají nejvyšší tóny b2, h2, c3 nejméně jednou či dvakrát. Kdyby to tenor neuměl, tak je to průšvih,“ říká Tomáš Krejčiřík a doplňuje, jak je to s těmi milovníky: „Štěstí to moc není. Přijdou určité roky a pak zájem opadá. Oproti basistům, kteří se v těch padesáti až šedesáti letech dozpívají do rolí starců a charakterních rolí. U šedesátiletého tenoristy je to pro diváka nevěrohodné, nelze hrát někoho o třicet let mladšího.“
Vezměme to ale po pořádku…

Stoupání k výškám
Začátky byly komplikované. Od konzervatoře jsem byl vedený jako baryton, což bylo možná tak trochu i štěstí. Teprve koncem sedmdesátých let, kdy jsem byl na vojně v AUSu, jsem vnitřně instinktivně cítil, že to není ono. Hloubky a barytonovou barvu jsem nějak míjel. Pochopil jsem, že je to otázka přechodových tónů f, fis, g2. Tam to musím zvládnout. Trochu mi tenkrát pomohlo vytržení nosních mandlí. (Smích.) Nějakým způsobem se mi uvolnil prostor a zhruba po roce pilné práce jsem náhodou přišel, jak na to. Najednou jako by mě osvítilo. Tenorové árie jsem uměl, a tak jsem stále zkoušel, jestli to půjde. Když to nešlo, přešel jsem do falzetu. Nevěděl jsem, jak tón krýt, jak udělat mix. Jednou jsem si pro sebe zpíval jednu árii a ozval se mi tón (a2) v plné šíři a barvě. Tak vysoko jsem nikdy nebyl tímto způsobem. Opakoval jsem to pořád dokola, abych to nezapomněl. Znal jsem árii Rudolfa z Bohémy, kde je c3, tak jsem si řekl, že to musím zkusit. Zkusil jsem, povedlo se a c3 tam bylo prakticky přes noc, protože v AUSu jsem mohl cvičit pouze po službě mimo rotu na zkušebně večer a v noci.
Objevil jsem tajemství tenorového zpívání. Zní to jednoduše, ale je to dlouhodobý proces a opravdová práce teprve začala. Po pár měsících jsem se dostal k René Tučkovi. Zpíval jsem stále s barytonovou šíří a naučeným zabarvením, což bylo špatně, leda tak na poškození hlasivek. On si mě tehdy poslechl a řekl: „Žasl jsem a do poslední chvíle jsem nevěřil, že tam to c3 dáte.“

S konzervatoří i akademií jsem měl problémy. Po roce 1968 rodiče z politických důvodů vyhodili z práce. Na všechna studia jsem dělal přijímací zkoušky celkem pětkrát. Mezitím jsem pracoval. Škol jsem si pak skutečně považoval. Dřel jsem hodně. Po 1. ročníku HAMU jsem se oženil a přešel jsem z Prahy do Brna, kde jsem byl doma. V Brně na JAMU mi zásadně pomohla paní profesorka Libuše Lesmanová. Jako altistka rozuměla problému míchání hlasu a vokálů a pomohla mi odlehčit barytonovou manýru. Ze začátku jsem se bál, že nebudu mít žádný hlas, ale ona se usmála a řekla: „Neboj se, barvu začneme přibírat, až zvládneš správně hlavový tón.“ Musím přiznat, že jsem jí celý život dával za pravdu. Díky této spolupráci a potom řadě jiných, ale i své píli, jsem si zazpíval všechny role, po kterých jsem toužil. Mám jich přes sto. Radamové, Calafové, Jeníci, Princové… nebo Don José, Oidipus, Florestan, M, Cavaradossi, Ricardo, Canio, Manrico, Faust, Romeo… byl by to dlouhý výčet.
A jestli je pravda, že se na nejvyšší tóny musí zespodu? To je složitá otázka. Je to vše o dechu, brániční opoře, posazení vokálů do rezonance a perfektní výslovnosti. Když zpíváte, tak se na zadrženém dechu smíchá hrudní tón s hlavovým, který to víceméně přikryje a trochu zatemní, pak se vokál posílá dopředu a tímto mixem dostane onu charakteristickou tenorovou barvu. Tyto věci se těžko vysvětlují. Podobně jako v atletice, kde oštěpař pracuje s myslí. Práce v divadle, ale není jen o tom, že zvládnete tón, musíte ovládat celou pěveckou techniku, mít talent, hudební vzdělání a jevištní zkušenosti. Trpělivost popasovat se s kostýmem, a to není vždy příjemné, do toho aranžmá celé inscenace, partnerské vztahy na jevišti. Také si musíte rozumět s muzikou a dirigentem. Je to jeden stroj, který musí být sjednocený, namazaný a jet. Stačí jedno malinké zrníčko a už to zadrhává.

Dvacet let zpívání v prvním oboru
Dvacet let jsem byl v prvním oboru a zpíval jsem řadu velkých rolí. Pak mě dostihl věk. Jeník v šedesáti - to už dnes nejde, i když se to možná praktikovalo před sto lety. Dnešní divák chce vidět televizní hvězdy. Vzpomínám si, že když jsem studoval, tak Jeníka zpíval Ivo Žídek, tenkrát coby mladí kluci, kandrdasi, jsme debatovali, že je na Jeníka starý. Nedocházelo nám, že padesátka není žádný věk, pokud to někomu zpívá a je v roli dobrý!
Dneska už bohužel nezpívám velké role. Před devíti lety jsem měl zdravotní problémy. Tím pádem jsem musel ze spousty věcí vycouvat. Uvědomil jsem si, že život není jen o zpívání. Ležíte na JIPce, kolem vás to všechno pípá a bliká, stroj za vás dýchá. Najednou spoustu věcí přehodnotíte. Přežil jsem. Pak už na jeviště do velkých rolí nejdete. To je obrovský nápor.
Zpívání, a tenorové obzvlášť, to je něco jako vrcholový sport. To jsou tisíce hodin cvičení. Zpíval jsem i osm hodin denně. K tomu jsem studoval své věci a učil se role. Byla to práce od rána do noci. Skoro dva úvazky. Ve chvíli, kdy polevíte a hodíte něco za hlavu, tak se vám to vymstí na jevišti. Jako sportovec, když netrénuje, tak je o dvě, tři desetiny pomalejší a už je osmý. U tenoru je to otázka zvládnutí kvarty od g2 do c3, resp. c1–c3 (d3).
Každou sezónu se už dva, tři týdny před koncem prázdnin rozezpívávám, abych mohl naskočit do provozu. A to dnes zpívám už jen ve sboru a malé role, abych to ustál zdravotně. Posledních několik let nechávám všechno doznít a plynout. Už nebojuji. Ač mě to v uších zní neuvěřitelně. Mám pocit jako bych kariéru začal před nedávnem. Veškerá moje práce, to bylo jako rychlík. Uháněl krajinou, a najednou je tady šedesátka. Strašný kvapík. Od inscenace k inscenaci, pořád se něco studuje nebo dostudovává, nové a nové věci, jedno překrývá druhé. Repertoár se musí opakovat, abych mohl i s půlročním odstupem naskočit do inscenace. Do toho jsem dvanáct let jezdíval do Německa koncertovat.
Jsem spinto tenor, mohl jsem jít i do dramatického oboru (Don José, Canio apod.). Dělal jsem ale i Mozarta a další. Verdiho Othella bych sice asi zazpíval, ale tam je třeba mít tmavou barvu hlasu, alespoň se to tak od interpretů očekává a je to tak napsané. Nejsem si ale jistý, zda bych byl i před léty ideální.
Janáčkova Káťa Kabanová měla u nás v Brně světovou premiéru. Tichon Ivanyč Kabanov – dělal jsem ho ve čtyřech nastudováních. Jedna z mých prvních rolí vůbec v profesionálním angažmá. Každé nastudování mě posouvalo dál a dál k většímu chápání té role. Mohl jsem v ní uplatnit všechno, co mě život naučil, herecky i pěvecky, obsahově se do toho položit.
V inscenaci obzvlášť je spousta věcí, které se běžně nacházejí v životě, i když to na první pohled nezaregistrujete. Při hlubším zamyšlení by každý v sobě našel nějaké podobné situace, jaké se v opeře odehrávají.
V Turandot jsem dělal skoro všechny tenorové věci. Kdysi prince Calafa, je tomu tak dvacet pět let. Potom jsem už krátce působil v Brně, to jsem zpíval ministra Ponga. Současně s Altoumem jsem studoval i sbor.
A co mě minulo? Dalibor, což mě mrzí. Roli už jsem uměl. Šel jsem na prohlídku a objevili mi potíže na srdci. A pak přišla operace. Minul mě Laco z Její Pastorkyně. Po něm jsem vždycky toužil. Za to jsem dělal Števu.

Zamilované role nebo árie?
Každá role, která se studuje, tak se vám vryje pod kůži. Věnujete tomu hodně času, energie, emocí, citů a všeho. Bez toho se to nedá dělat. Když k tomu nemáte absolutní vztah ani potřebu a přetlak zpívat, tak to nejde. To musíte dělat s láskou. Zamilované role jsou mnohdy jen zamilované árie. Některé, a že to byly krásné árie z různých nahrávek, od různých interpretů, jsem si přál, abych byl do té role obsazený. Pak jsem ale zjistil, že to není ono. Jindy naopak jsem dostal roli, o které jsem pochyboval a najednou jsem objevil nádherné melodie, silné árie. Užasl jsem nad tím, jak krásná opera to je! Jako když jedete autem kilometr, ale nepamatujete si to, pak máte dvě krásné zatáčky, které vykroužíte, motorkáři to znají a je jim u toho úžasně, srdíčko zaplesá. Podobné pocity jsou u zpívání. Buď se s tím vnitřně ztotožníte, nebo to co nejlépe zazpíváte. Když se s tím ztotožníte a milujete tu chvíli, tak ten výkon je poznatelně lepší. Někdy je to otázka kondice – ne vždy jste nastartovaný na ty nejlepší výkony, jsme lidi, ne stroje. Posluchači znají sólistu z nahrávky a chtějí slyšet jeho výkon právě takový, jaký je na CD. Ne vždycky to vyjde. Pak mohou být zklamaní. Zpěvák může mít den, kdy se nedaří a není tam ta vnitřní jiskra.
Super zpěvák zpívá s jiskřením maximálně polovinu roku. Druhá polovina, ta se od té první moc neliší, ale to jsou jen nuance, které slyší opravdu jen cvičené ucho. Jako profesionálové to jaksi vybalancujeme. Někdy se krájíme na nudle, a divák to ani neocení.

Všechno jsou kopce vzpomínek
Každá inscenace, to jsou kopce vzpomínek. Od prvních začátků, korepetice, ansámblové zkoušky, sehrávání se s partnery, jeviště, situace, které vznikají, orchestrální zkoušky, kostýmy.
Nemohu nevzpomenout. Byl jsem u divadla krátce. Dávala se Cossi fan tutte. V té inscenaci jsem měl kompletní převlek za scénou, šel jsem ke scénickým dveřím a za 37 vteřin jsem vycházel v úplně jiném kostýmu. Tři lidé na mě dělali. Divák žasl. Hrálo se to často, někdy to bylo na knop. Záleželo, jaké tempo zvolil dirigent. Letmá perlička.
Před pěti šesti lety jsem přešel ke sboru v Janáčkově opeře. Musel jsem nastudovat kolem čtyřiceti titulů a sedmnáct menších sól. Je to tak deset premiér v roce. Dělal jsem cca na dvě stě procent. Prostě daleko více než normálně. Hlasivky i hlava dostaly zabrat. K tomu osobní starosti. Maminka v nemocnici…
Musel jsem se se spoustou věcí vypořádat. Mám skvělou a úžasnou ženu, která mě vždycky podržela a pomohla, také maminku, která už dneska je ve věku, kdy se o sebe těžko postará, ale když byla mladší, tak pomáhala. Kdyby těch nebylo, tak bych to měl v divadle velmi tvrdé.

A na závěr – o humoru v opeře…
Jak jsem říkal, na role mám tolik vzpomínek – na partituru, dirigenta, partnera… Opravdu velké bohatství. A humor na jevišti? V opeře, kde se pracuje se zpěvem, moc prostoru pro improvizaci není, většinou ani není moc místo pro legraci. Patřím k introvertům. Pokud by se měl udělat nějaký žertík na scéně, tak by se to mělo alespoň zkusit. Pak už to není žertík pro nás, ale spíš pro diváka, to už má úplně jiný charakter.

Tomáš Krejčiřík
Oficiální životopis zde

Zadáno pro Národní divadlo Brno