zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Tanec v kostele?

Ilustrační foto

autor: archiv Scena.cz   

zvětšit obrázek

Tanec v kostele? To snad ne! - byla by asi ještě nedávno přirozená reakce věřících a možná i nevěřících. Jak postupuje bádání a rozšiřují se informace, ukazuje se, že s prostým popřením a odmítnutím nevystačíme.
Z hlediska historie oslavovaly tancem (v chrámech nebo mimo ně) svá božstva všechny starověké společnosti a u Hebrejců tomu nebylo jinak. Nacházíme o tom doklady v Bibli – v Exodu (15) se píše o tom, jak poté, co Izraelité překročili Rudé moře, vzala prorokyně Miriam, sestra Aronova, do ruky tamburínu a všechny ženy s tamburínami šly za ní a tančily. V Žalmu 149 vyzývá David „Jeho jméno (Hospodina) chvalte tancem“. On sám tančil před Archou, z čehož povstal malý skandál neboť nebyl dostatečně oblečen a jeho tanec byl patrně příliš exaltovaný. Avšak tehdy nebylo důležité, co si mysleli lidé, protože radost Boží byla cennější.

V Novém zákoně se již takto přímočarý vztah k tanci neobjevuje, ale ani žádný výslovný zákaz. K ojedinělým zmínkám patří návrat marnotratného syna, na jehož oslavu se dům naplnil hudbou a tancem, v negativním smyslu tanec Salome, který stál život sv. Jana Křtitele. S rezervou lze vidět náznaky i v dopise sv. Pavla Korintským, kde je vyzývá, aby oslavovali Boha i tělem – jde spíše o zvedání rukou a jiná gesta při modlitbě. Nicméně se dá předpokládat, že zvyky se příliš nezměnily a tančilo se stále.
Odborníci se na základě určitých zmínek (sv. Justin kolem pol. 2. století) domnívají, že v rané církvi křesťané uctívali Boha také tancem. Sv. Hippolytos (začátek 3. století) popisuje kruhové tance vyjadřující nebeskou radost a oslavující Boha, anděly a svaté. Tanec byl považován rovněž za druh náboženské kontemplace. Křesťanské tance byly pomalé, důstojné pravděpodobně odvozené ze smutečního tance starých Řeků emmeleie. V této souvislosti nabádal sv. Řehoř z Nazianzu císaře, aby tancoval na počest Boha způsobem hodným křesťana.

U tance ale vždy existuje nebezpečí, že se bez pevného vedení vymkne kontrole a sklouzne do spontaneity, extáze až orgií. Když se křesťanství octlo po milánském ediktu v oficiálním postavení, došlo i k oddělení religiózního tance od světského, který se jevil jako nemorální. Nadále se vedly bouřlivé debaty o tanci v bohoslužbě. Zatímco jedni jej považovali za symbolické vyjádření spirituálního pohybu duše, druzí varovali před úpadkem formy, před hříšnosti a chtěli tanec zakázat jako např. sv. Augustin. K restriktivním opatřením patřil zákaz pro kleriky navštěvovat cirk, divadlo a účastnit se podobných her.
Jak se křesťanství šířilo, vnášeli konvertité z různých částí světa do tance své původní –pohanské- elementy a není divu, že negativní postoje církevních autorit nabývaly převahy a tanec lidu v liturgii byl dále omezován až z něj byli laici definitivně vyloučeni. Nejzásadnější opatření pak souvisela se IV. Lateránským koncilem v roce 1215, na němž došlo k reformě a ujednocení liturgie.
Tanec v kostele byl povolen jen kléru, který jej prováděl během hlavních svátků, Vánoc, Velikonoc a Letnic a různých procesí. Zejména z Francie jsou doloženy tance kanovníků katedrálních kapitul. V Amiens to byl velikonoční tanec „pedota“ (pilota). Nejstarší kanovník držel v jedné ruce kožený míč a druhou dirigoval zástup, který procházel labyrintem. Přitom se zpívala sekvence "Victimae paschali laudes" a házelo se míčem. Podobné zmínky pocházejí z Chartres, Sens, Remeše a dalších míst. Také při udělování hodností nebo v předvečer svatodušních svátků tančili kanovníci řetězový ta nec. Z jedné lokality se dozvídáme o tanci řeholnic, které takto oslavovaly svátek Neviňátek a svátek sv. Marie Magdalény. Z poloviny 12. století se datuje zpráva o tanci podjáhnů, kteří společně s kněžími a obláty tančili po Vánocích o karnevalu čtyři své tance.

Lid měl povoleny náboženské tance jen se svolením církve. Konaly se o různých náboženských slavnostech, svátcích svatých, svatbách, pohřbech, poutích na prostranstvích u kostelů (někdy vycházelo procesí z kostela), na hřbitovech, náměstích a vesnických návsích. Ale ani zde nemohla mít církev tanec plně pod kontrolou. Rytmické podupávání, poskakování a jiné repetitivní pohyby doplněné popíjením alkoholických nápojů vyvolávaly extázi, která vedla často k excesům a následně k dalšímu omezování a zákazům. Navzdory kritice se těchto tanců účastnili klerici a dokonce i biskupové. Přibližně lze tyto tance popsat jako řetězce, které vedl předtanečník (také u nás se ozývaly výtky na adresu farářů jako předtanečníků). Zástup postupoval za zpěvu dopředu v různých zákrutech, zastavoval se, ustupoval a podobně.
Podivný případ byl zaznamenán v Německu v polovině 11. století. Kněz, který sloužil mši v kostele, byl vyrušován hlukem tanečníků na hřbitově. Vynesl nad nimi kletbu, že pokud Bůh dovolí, ať tancují celý rok. To se pak i stalo. Tančícím nevadilo povětří, hlad, žízeň a protancovali celý rok, než byli propuštěni. Pak padli na zem a prospali tři dny, aniž by to na nich zanechalo nějaké následky.
V liturgickém tanci hrozil jiný nešvar, jeho původně devocionální charakter sklouzával do teatrálnosti a dramatičnosti. Od počátku 12. století se do liturgie zaváděly krátké hry, které měly více oslovit laiky a povzbudit jejich zájem o návštěvu kostelů.

Ve 14. a 15. století byl „populárním“ tanec smrti - „ Totentanz“ - „Dance macabre“ . Neměl přesnou podobu, ale různé variace na tanec smrtky a jejich obětí, tanec mrtvých a živých apod. Lidé se velmi zabývali tématem smrti, zvlášť v souvislosti s morovými epidemiemi, které v polovině 14. století zachvátily evropský kontinent. Církev tyto tance zakazovala, viděla v nich ďáblovo dílo. Také Jan Hus se vyslovuje proti tancům na hřbitovech.
Zvláštním jevem byla choreománie (dansemánie), kdy se celé komunity lidí pustily do tance, táhly ulicemi měst a vesnicemi po celé dny dokud nepadli mrtví vyčerpáním. Toto davové šílení se vysvětlovalo tehdy posedlostí ďáblem, dnes se hovoří o stresu z katastrofické situace – černá smrt, hladomory - nebo otravě námelem v obilí. Zde se tanec tak zprofanoval, že následoval jeho definitivní rozchod s liturgií. Nyní náležel již jen světu.
V renezanci tak tanec již v kostele nenajdeme, jeho místo je ve společnosti, na slavnostech, v divadlech, kde se mu oddávají i církevní osoby. Dozvuky jeho bohoslužebné funkce jsou znatelné jen při náboženských procesích nebo v divadelně tanečních moralitách.
Nejen katolická církev ale ani protestanti nevzhlíželi na tanec zvlášť vlídným zrakem. Výjimky potvrzují pravidla, a tak sám velký reformátor Martin Luther napsal píseň „Vom Himmel hoch“, která se inscenovala v kostelech jako vánoční hra, v níž tančily u jeslí malé děti.
V dalších stoletích není o tanci v chrámech slyšet kromě mimořádných případů ve Španělsku, kdy v katedrále v Seville při některých církevních svátcích dodnes tančí, zpívají a hrají malí chlapci- chrámoví zpěváčci – (los seises).
Taneční choreografie (nebo skvělá organizační schopnost) může být spatřována kromě toho i u nás v době rekatolizace, zejména v počátku 18. století, kdy jezuité při svých misijních kázáních přitahovali velké davy lidí. Konali s nimi pak jakási „spartakiádní cvičení“ - procesí o několika tisícovkách lidí vytvářelo konfigurace v podobě písmen slova Marie nebo Kristova monogramu.
Tanec byl sice v Evropě vyhnán z katolických chrámů, ale udržel se v liturgii tam, kam vliv papežství nezasahoval - v Etiopii, Sýrii, v méně konfliktním vztahu s ním byla byzantská církev. S tím jak křesťanství obepíná celý svět a zahrnuje nejrůznější etnika, využívají jej v současnosti v liturgii některé lokální církve.- např. na Samoi, také v USA jak katolíci tak protestanti.
Ne zcela typickým jevem je „tančící jezuita“ , Saju George, indický kněz a zároveň profesionální tanečník, jehož misií je tanec. Jeho prostřednictvím vypráví biblické příběhy, vyjadřuje radost a utrpení a oslovuje tak a podněcuje k víře především mladé lidi.
Opět se vedou - zvláště v anglosaském světě nebo u našich německých sousedů - debaty, která k nám zatím zdá se ještě nedolehly, zda tanec do liturgie patří či ne... U nás se musíme spokojit se střídmými choreografickými prvky jako je chůze v procesí, pokleknutí, povstání, případně pohyb paží. A tak tanec v kostele nepředstavuje problém zatím jen pro umělce, kteří neváhají svá díla, když je jim to umožněno, v kostelech inscenovat.

7.3.2016 16:03:44 Helena Kozlová | rubrika - Noc kostelů/ Víra

Časopis 44 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Asociace profesionálních divadel České republiky

Časopis 44 - sekce

LITERATURA/UMĚNÍ

Komedie Happy-Go-Lucky

Happy-Go-Lucky

Happy-Go-Lucky
Je těžké být šťastný? Sally Hawkinsová v hlavní roli britské komedie Mikea Leigha, nominovan celý článek

další články...