Scéna.cz 

Divadlo Na Vinohradech: Fidlovačka

Divadlo Na Vinohradech na sklonku minulé sezóny připravila pro své diváky projekt Fidlovačka aneb Kde domov můj?, který však měl nakonec premiéru až na sklonku září.
Režie je ujal Jiří Havelka, který společně s dramaturgyní Klárou Novotnou vytvořil adaptaci, propojující motivy z rané hry Josefa Kajetána Tyla Fidlovačka (každý správný Čech jistě ví, že právě tady poprvé zazněla z úst slepého muzikanta Mareše píseň s hudbou Františka Škroupa, která se nakonec stala naší národní hymnou) s tématem zcela současným, týkajícím se globalizace Evropy a problémy s tím spojenými.

Naivní lokální fraška se zpěvy a tanci o českých vlastencích, poněmčelých Pražácích a o lásce mezi sličnou Lidunkou a poctivým Jeníkem, kteří se přes nejedno úskalí nakonec sobě dostali, byla v době svého uvedení – v roce 1834 – kontroverzní natolik, že se dočkala se pouhé jediné reprízy. Až po třiaosmdesáti letech od prvního uvedení hru znovu vytáhl K.H.Hilar a rozhodl ji uvést v Městském divadle na Královských Vinohradech. Režii svěřil Františku Hlavatému a inscenace sklidila hra nebývalý ohlas a měla na svou dobu nebývalý počet repríz (70). V roce 1917 silně zarezonovala myšlenka češství, a píseň Kde domov můj, v té době již zlidověnou, zpívalo s interpretem Janem Ternusem celé publikum.
V nové vinohradské inscenaci je Tylova hra konfrontována s tématem, které k nám doléhá sice z dálky, ale i tak ovlivňuje náš život. Příslušnost k Evropské unii, globalizace Evropy a její problémy, národní hrdost, používání symbolů a hymny v nadnárodním společenství Evropské unie a k tomu jakési mezinárodní „hašteření“ ukazuje, že furiantství a prosazování vlastních malých zájmů je vlastní nejen Čechům, ale celé Evropě.
Inscenace se odehrává v Evropském parlamentu a jeho zákulisí, v době diskusí nad tím, zda přijmout či nepřijmout evropskou hymnu. Jednotliví poslanci ztělesňují ve vtipných zkratkách národní charaktery té které země, ale zároveň historického zázemí, filozofii a způsob myšlení, event. sociální cítění jejich reprezentantů. Půvabné na tom je, že výstupy jednotlivců jsou inspirovány autentickým záznamem rozpravy o používání symbolů EU, konané v říjnu 2008. Předsedající Evropského parlamentu ztvárňuje Jiřina Jirásková, německého poslance Dietricha Schmitta Jiří Žák, Španěla Carlose Morálese Jiří Plachý, Švédku Clare Jensen Jana Malá, Britku Jane Green Hana Maciuchová a Čecha Jaroslava Kleina Michal Novotný.
Srdce diváků si bezpochyby získá především Maciuchová, která dokonale dávkuje suchý anglický humor, ale své „slovo do pranice“ dokážou s pochopením interpretovat všichni přítomní. Jiřina Jirásková s nadhledem přidává vtípky vybrané z knihy Humor sbližuje (Nejlepší anekdoty států EU).
V zákulisí se pak setkávají tři tlumočníci – hrají je Lucie Polišenská, Jiří Panzner a Martin Davídek. V tichém souboji o ženu vyhrává šarmantní Francouz nad snaživým Čechem, a divák si tak může uvědomit, jak i z takových maličkostí mohou vznikat hořké pocity méněcennosti, z nichž pramení nenávist a nutnost nepřátelské konfrontace s „mocnějšími“ národy.
Úryvky z Tylovy Fidlovačky (odehrávající se v době, kdy Praha byla křižovatkou několika živlů – českého, německého a židovského) jsou svérázným, naivisticky a s patosem pojatým doplňkem současného mezinárodního hemžení. Je to závan starého světa, ukazující, že vzájemné porozumění bylo, je a bude vždy věc obtížná, byť to všichni myslí dobře. Českého ševce - furianta si zahrál Svatopluk Skopal, poněmčelou vdovu Mastílkovou Zlata Adamovská, sladce kýčovitě zamilovaný párek Lidunku a Jeníka Lucie Štěpánková a Lukáš Příkazký. Obě roviny příběhu propojuje Martin Zahálka, v Evropském parlamentu decentní ceremoniář, ve scénách z Fidlovačky vtipálovsky rýmující dohazovač Kozelka.
Rétorika současné politiky poukazuje na absurditu podobných disputací, a na začarovaný kruh vzájemných vztahů, z něhož není úniku. Nicméně, vše je pojednáno s vlídností a pochopením pro jednotlivé strany, které nakonec dojdou porozumění, resp. – řečeno dnešním jazykem - konsenzu. Tylovský jazyk včetně půvabných staročeských nadávek (škoda, že je dnes nahradily drsná a lingvisticky nevynalézavá slova), rozjuchané vlastenčení i nezbytný sentiment – je pro diváky příjemným bonusem. A když zazní píseň Kde domov můj? v interpretaci dědečka Mareše (pardón, babičky Marešové, tedy Jiřiny Jiráskové), mnohým divákům mimovolně přeběhne mráz po zádech, a někteří dokonce spontánně vstávají, tak jak to při hymně má být...