zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Karel_Hynek_Mácha.RIP

Karel_Hynek_Mácha.RIP

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Nové scéně, jako experimentálnímu prostoru Národního divadla, bylo dáno v její nové éře do vínku, uvádět díla provokativní, a jaksi „jiná“, než máme možnost vidět v kamenných divadlech. V této ambici se dramaturgii daří, byť výsledná dílka se zatím nesetkávají s výraznějším ohlasem ani u kritiky, ani u diváků.

K 200. výročí narození ve své době kontroverzního básníka (i člověka) Karla Hynka Máchy, jemuž dvě století dodala velké uznání a téměř gloriolu kolem hlavy vytvořil zdejší tým (dramaturgie Dan Přibyl, režie Petr Štindl) multimediální inscenaci pod názvem Karel_Hynek_Mácha.RIP. Kromě Jana Hofmana v titulní roli se v ní představují M. Jansová, I. Kristeková, P. Smolárik, R. Švec a saxofonové kvarteto Bohemia. Záhadný název evokuje dva principy: ripování je proces, při němž se data z přenosných médií (CD, DVD či VHS) přenášejí na pevný disk počítače. Zároveň ovšem zkratka rip může znamenat „rest in peace“ (tedy odpočívej v pokoji). Právě tyto dva významy mohou být jedním z klíčů k pochopení inscenace. Mácha jako člověk a tvůrce, zvláštní fenomén své doby, s nímž je dnes nakládáno jako s uměleckým artefaktem.

Na počátku slyšíme z mikrofonu hlasy mladých, kteří se v anketě vyjadřují k Máchovi. Předznamenává patrně to, o co tvůrcům šlo – lidi, kteří o tomto básníkovi nic neví a patrně ani nechtějí vědět, seznámit neobvyklou formou s osobností, která ve své době rozhodně nebyla strnulým klasikem, ale rebelem, vymykajícím se normálu. Inscenace je tedy víceméně pásmem či koláží, týkající se Máchova života, jeho způsobu tvorby i jeho „tajných myšlenek“, ale také „komedie“, která se odehrávala dlouho po jeho smrti, kdy se převezení jeho těla na pražský Vyšehrad stalo symbolem vlastenectví a povzbuzení českého sebevědomí. To vše se dozvídáme prostřednictvím výkřiků, citátů, voicebandové recitace či téměř dokumentárních reportérských vstupů.

K.H.Mácha je v inscenaci vlastně jedinou celistvou postavou, další herci slouží jako doplněk, vytváří chór hlasů či zlomky postav. Mácha v interpretaci Jana Hofmana je ulítlý mladík ve stylu emo (je docela možné, že by jím dnes byl). Mladému herci se podařilo vytvořit na malé ploše působivou studii rozháraného jedince, který v jakékoli době stojí mimo společnost a vylučuje se z ní přímo programově.

I když samotný „příběh“, dá-li se to tak nazvat, má svou výpovědní hodnotu, zajímavou fakty a občas i formálními postupy, scéna pro mě zůstává velkým otazníkem. Základním scénickým prvkem je zde mobilní toaleta, která vzbudí na počátku zvědavost, ale pak spíše pocit nepatřičnosti. Nepodařilo se mi rozšifrovat, zda jde jen o svéráznou převlékárnu herců, násilný product placement sponzora představení či o pouhý, s ničím nesouvisející vtípek. Podobně je to u stanů, které jsou postupně stavěny po celé ploše scény. Definitivní zmatek do myslí diváků pak vnese smyčka filmových záběrů z Indie, která běží v pozadí na plátně prakticky celé představení. Osobně bych dala přednost brookovskému prázdnému prostoru. Možná staromódně, ale prakticky se držím rčení – méně je někdy více.

18.10.2010 22:10:44 Jana Soprová | rubrika - Recenze