zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Král Lear z Donmar Warehouse

Derek Jacobi (Zdroj J. Persson)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Inscenační shakespearovská tradice v Anglie má své legendy, a mnozí z kritiků tvrdí, že mezi ně vstoupí i KRÁL LEAR z Donmar Warehouse v režii Michaela Grandage s Derekem Jacobim v hlavní roli. V celosvětovém přímém přenosu tohoto představení v cyklu NT Live měli možnost vychutnat si tento kousek i pražští diváci. Projekce se tentokrát neodehrála v kině Aero, ale v centru Prahy – ve Světozoru. Možná i proto byl sál nabitý. A žádný z přítomných diváků rozhodně nelitoval.

Dokonalé umění filmového týmu nám dalo nahlédnout do divadla Donmar Warehouse tak, že jsme měli pocit, jako bychom byli přítomni přímo v divadle, a byl tu i bonus navíc – když jsme díky kameře v detailech mohli sledovat každý záchvěv ve tváři herců. Bylo to divadlo bez experimentů, politických aktualizací, krystalicky čistý příběh o rozpadu rodinných vztahů, jejichž důsledkem je i rozpad království.
Scénograf Christopher Oram (který je také tvůrce lehce stylizovaných, nadčasových kostýmů v různých odstínech v black-and-white škále) vytvořil brookovský prázdný prostor. Vzhledem k sériovému hraní bylo možno v divadle samém koncipovat iluzi toho, že se divák ocitne v jakési uzavřené stodole, kde bednění z bíle natřených, oprýskaných prken, rámujících hlediště volně přechází do stejnobarevné holé scény. Mezery mezi prkny v podlaze i ve stěnách prosvítá světlo, a mistrovská práce s ním v různých efektech doslova ladí atmosféru jednotlivých scén (chvílemi máme pocit prozářenosti prostoru, za bouře naopak tušíme zlověstnost blesků v pozadí, závěr dodává pocit kostela při zádušní mši). Prostor organicky doplňuje Adam Cork hudbou a především zvuky, od praskání dřeva, přes cvrlikání ptáků po nejrůznější šelesty. Tento citlivý scénický rámec otevírá hercům možnost vyprávět příběh bez jakýchkoli rušivých elementů. Derek Jacobi (známý u nás především z televizního seriálu Já, Claudius) je skutečně velkolepým Learem. Ve svých 72 letech má na kontě množství shakespearovských postav, ale Lear byl pro něj dosud nesplněným snem. Spolu s režisérem Michalem Grandagem prý už deset let uvažovali o jeho uvedení. Oba se dočkali, a výsledek stojí za to. Jacobi je mistrem v přednesu blankversu, takže jen poslouchat jeho melodickou starobylou angličtinu je velkým zážitkem. Zkušenost herce navíc přidává promyšlený, hluboce prožitý výkon, v němž jako by každé slovo, každá věta, gesto či hnutí obličeje mělo své přesně vymezené místo. Možná lépe než v divadle jsme tedy během přímého přenosu mohli vychutnat každé zachvění v jeho tváři, od narcisistního naslouchání dcerám Goneril a Regan ve scéně, kdy rozděluje majetek, přes dětinské zklamání z milované Kordélie, velkopanskou sveřepost, s kterou se dobývá svých práv, k nastupující pomatenosti až po tiché zoufalství, zlomenou odevzdanost v poslední scéně s mrtvou Kordélií. Nejvyšším vrcholem, jehož zdolání vyžaduje skutečné herecké mistrovství, je scéna v bouři. Jacobi se zříká jakéhokoli patosu, monolog říká výrazným šeptem, tak, že i živly na chvíli ztichnou a divákům běží mráz po zádech. Zrcadlem Learova osudu je hrabě z Glosteru (Paul Jesson). V jinak velmi decentní inscenaci si ve scéně Glosterova oslepení a jeho následného putování dovolil režisér krvavý naturalismus. Z kladných postav, které neopustily Leara ani v nejhorších chvílích, zaujme hrabě z Kentu (Michael Hadley), proměňující se z uhlazeného šlechtice v otrhaného Learova anděla strážného, či praktický, ale hluboce lidský šašek Rona Cooka. Zajímavými zjevy na jevišti jsou i dcery Learovy – Goneril (Gina McKee) a Regan (Justine Mitchell), které se ze vznešených a sympatických dam postupně mění - v boji o své pohodlí, moc a také o lásku mladého Edmunda – v necitelné, kalkulují mstivé zrůdy. Z hlediska diváckého na mě působilo rušivě obsazení Pippy Bennett-Warenové do role Kordélie. Této černé herečce jistě nelze upřít zajímavý zjev a hereckou citlivost, nicméně při dosti přísné realistické podobě ostatních postav je její zjev přece jen značně exotický. Zda její obsazení připsat na vrub britské korektnosti, nebo zda má předjímat další možné konotace děje, se mi nepodařilo odhalit. Ale to je jen drobná výtka k divadelně dokonalému tvaru.
Král Lear z Donmar Warehouse patří bezesporu k vrcholům shakespearovských inscenací (nejen) této sezóny a určitě zaboduje i v letošních Olivier Awards.

7.2.2011 23:02:17 Jana Soprová | rubrika - Recenze

Časopis 17 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Bastard (Městské divadlo Brno)

Články v rubrice - Recenze

Mefisto: bezvýznamná rozhodnutí s kořeny zla

Robert Mikluš (Mefisto)

Činohra Národního divadla Praha se vrací do Státní opery. Pod vedením režiséra Mariána Amslera vstupuje na jev ...celý článek



Časopis 17 - sekce

HUDBA

Litava Park nabídne hvězdný line-up

Litava Park

Krásné místo kousek od Brna, město Bučovice, již podruhé zve na víkend plný skvělé hudby. Dvoudenní festival L celý článek

další články...

LITERATURA/UMĚNÍ

Filmové tipy 18. týden

Dustin Hoffman (Maratónec)

Maratónec
Dustin Hoffman a Laurence Olivier jsou protivníci na život a na smrt. Americký film (1976). Dále celý článek

další články...