Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Ladislav Kolář: Nyní jsem výsostně spokojený…

Ladislav Kolář (Zdroj: Konzervatoř Brno)

autor: archiv

Herce, zpěváka a hudebníka Ladislava Koláře potkalo v této sezóně několik jubileí. Coby ročník 1950 se letos dožívá sedmdesátky. K tomu je třeba přičíst jeho půlstoleté působení v profesionálním divadle. Kulaté je i číslo délky angažmá
v Městském divadle Brno, kde působí již třicátou sezónu. Přiznám se, že setkání s ním se uskutečnilo mnohem dřív a to zejména díky rolím, které ztvárňuje na hudební i činoherní scéně. Postupně, když jsme společně rozkrývali některé jeho role, a věřte, o všech 184 bychom povídali hodně dlouho, jsme došli k některým zajímavým milníkům v jeho životě. Ať už se jednalo o spolupráci s významnými režiséry, s kolegy a kolegyněmi, s nimiž jsme se rovněž na našem portále Scena.cz setkali.

Z celého toho vyprávění musím podtrhnout jeho obrovskou lásku k hereckému povolání, ať už k němu bylo milosrdné nebo neúprosné. A věřte, pozitivní vztah ke kumštu z něj přímo sálal. Přiznal, že měl dlouhé období, kdy ho potkávali jen drobné nebo vedlejší role. Ani v těchto okamžicích na divadlo nezatrpkl, naopak.
Zjistil jsem, že se vedle herectví podílel u třiceti inscenací na hudbě. Stranou nezůstalo ani jeho pedagogické působení na JAMU. S nadšením a porozuměním jsem poslouchal jeho vyprávění. Později jsem si jeho krásně zabarvený tembr vychutnal při přepisu z diktafonu. Musím konstatovat, že jeho celoživotní přezdívka Láry k němu naprosto ve vší úctě pasuje.

Pojďme k těm osudovým kulatým okamžikům. V sezoně 1969/1970 jste hostoval v Divadle Bratří Mrštíků (Stávající Městské divadlo Brno) v inscenaci Sladké ptáče mládí…
Pravda, hrál jsem s kolegy Petrem Hanusem a Ladislavem Hořčicou takové čurdy, ale nesmírně jsme si jich vážili. Už tehdy jsem si přál, co kdybych tady dostal angažmá… Nakonec se můj sen naplnil v roce 1990.

Nedá mi to, v divadle Vám všichni říkají Láry, a jak jsem pochopil, na tuto přezdívku slyšíte…
To vzniklo už na konzervatoři. Tehdy mí říkali „Láry s válcem…“

???
Pořád jsem měl u sebe cigarety. (Smích.)

Pojďme k Vašim rolím. Na svém kontě jich máte kolem 184. Loňskou sezónu jste končil inscenací Romeo a Julie. Stěžejní ovšem byl muzikál Poslední loď a postava Jackieho White…
To je role, která herce doslova proroste. Cítil jsem každý den zkoušení, jak se ve mně dostává dál a dál. Jackie ve mně kličkoval, postupně se usazoval do větší hloubky. Dneska po tolika reprízách vím, že je přesně tam, kde má být…

… silná postava, vůdce všech zaměstnanců v loděnici, úzce spjatý s poslední lodí.
Taková postava, jako Jackie mě potkala po dlouhé době, představuje pro mě vzkříšení, a k tomu musím připočítat ještě činoherní inscenaci Osmyčky.

Co je pro Vás Jackie vnitřně?
Nepsaný soudce, předák, kterého všichni uznávají díky přirozené autoritě získané léty a skutečnou opravdovostí. Mám tam výstup s manželkou. Celá scéna je aranžovaná v katedrále. Režisér Standa Moša si přál, abych tam manželku uklidňoval. Potýkám se s těžkou nemocí, stavba poslední lodi je symbolicky mou poslední v životě. Postava mé manželky mě dokáže usměrnit. Je to typ „baby“, která dokáže být empatická, a hlavně mi rozumí. Za ta léta soužití si padli do noty. Děkuji, že to samé mám i v občanském životě. S mou ženou to máme podobně. Nyní jsem výsostně spokojený…

Za dveřmi je premiéra závěrečného dílu Osudové komedie – Ráj. Autorská dvojice Zdeněk Merta a Stanislav Moša. Poprvé jste se Zdenkem Mertou potkal v projektu Ptákoviny?
Kdepak! Poprvé jsem se s jeho hudbou jako herec (co se týče našeho divadla) setkal ve hře Sny noci Svatojánské v roli Oberona v roce 1991/1992. Ptákoviny se objevily na scéně MD mnohem později.

V Ráji máte roli Zestárlého Rudena. Prozradíte, na co se můžeme těšit? Vložili Vám autoři stěžejní úvahy o životě?
To bych řekl, že ne. Ty úvahy o životě sebou nese celá hra. Moje role je jenom malou součástí těchto úvah.

Vraťme se k Vašim začátkům, to bylo, myslím Divadlo Oldřicha Ctibora Olomouc (dnes Moravské divadlo Olomouc)…
Po ukončení konzervatoře mě tehdy čekala základní vojenská služba. Dostal jsem ale modrou knížku a nestihl jsem jiné angažmá než ve sboru operety v Olomouci, kde jsem pobyl rok a půl. Pak jsem měl nádherné angažmá v Brně ve Flédě, které trvalo rovněž rok a půl. Byl to takový typický kabaret s vyhazovači, a se vším, co k tomu patřilo. Nakonec jsem zamířil do Uherského Hradiště, kde už byla moje manželka. Tam jsem byl třináct let. Pro mě to bylo sice dlouhé, ale krásné období. Říkal jsem si, že už nikdy jinde tak dlouho nebudu…

… nikdy neříkej nikdy, v Městském divadle Brno jste třicátou sezónu.
Do souboru tehdejšího Divadla bratří Mrštíků mě bral ještě tehdejší ředitel Jan Kolegar. Po něm byl jmenovaný Stanislav Moša. V té době zde hrálo hodně generačních soukmenovců. Mé přijetí do angažmá prý bylo „nošení dříví do lesa…“ No, někdy herce potkají různé peripetie.

Zaujal mě rok 1980, kdy jste hrál v inscenaci Pygmalion postavu Pickeringa, dokonce jste se potkal s Milenou Marcilisovou (Slovácké divadlo Uherské Hradiště)…
Režíroval Miloš Hynšt. Tehdy mě „velmi povzbudil“, protože řekl při zkoušce: „Nic jiného mi nezbylo, než obsadit tady pana Koláře.“ Bez jakýchkoli skrupulí, natvrdo. Během dalšího zkoušení se hrany obrousily, nabyli jsme postupně větších sympatií. Komedie byla velmi kladně přijatá a nastal zlom, kdy jsem šel v divadle nahoru. Začal jsem hrát větší role a nakonec jsem šel z jedné do druhé. Slovácké divadlo byla opravdu dobrá divadelní škola.

Tak bychom mohli povídat o Nikolu Šuhajovi, rok 1984, ale určitě zajímavější byl Řek Zorba…
Neřekl bych zajímavější, ala krásná… Další titulní role. Hrál jsem ho tady v Brně, pak v Plzni. V Brně to bylo v mých čtyřiceti letech, na tu postavu jsem byl hodně mladý. Nakonec úspěšné představení.

Jako herec jste zažil sedmdesátá a osmdesátá léta, ale mám dojem, že povinné politické tituly vás hodně minuly?
Slovácké divadlo bylo známé svými kabarety. Díky řediteli Bimkovi a herečce Trůdě Šedové (jak se tehdy říkalo „majitelce strany“) nám to prošlo. Ti dva dělali takovou politickou zeď. Doba nuceného repertoáru mě vcelku minula a pak, když se mohli konečně hrát inscenace, jejichž jméno se dříve nemohlo skoro ani vyslovit, přestali chodit diváci do divadla. Přelom let 89/90. To byl velký problém. Nemuseli jsme sice hrát ty blbiny, ale ani ty výborné věci v té době lidi nelákaly. Ale i to jsme přežili…

Objevil jsem, že máte na svém kontě i devět autorských inscenací: O kočičím zpívání, Příběh hraček, Dvůr divů atd. Jako autor hudby jste podepsaný pod 59 tituly. Poprvé to byla Zlatovláska roku 1984…
To bylo na popud Igora Stránského, později skvělého principála Slováckého divadla.

Zaujala mě inscenace Scapinova šibalství, kde jste také autorem hudby…
To bylo také zajímavé. V klubu jsem hodně hrával na kytaru. Režisér Hugo Domes se mě zeptal, zda nechci dělat muziku. Neváhal jsem a nakonec jsem se stal jeho dvorním skladatelem. Muziku jsem dělal vždycky s radostí. Nikdy jsem si nemyslel, že se budu podílet jako autor na scénické hudbě, a už vůbec ne v takovém rozsahu. To je to pověstná divadelní náhoda, či štěstí. K něčemu se nachomýtnete, naskytne se příležitost a už se jí musíte chytnout. Běda jak zaváháte, proklouzne kolem vás do šál a nic.

Jednou z náhod je, že jste hodně spolupracoval v inscenacích autorského tria Slovák – Štěpán – Šotkovský…
… ano, ale teď bych to slůvko náhoda vyměnil za „ štěstí“. Byly to skoro všechny inscenace, ale z nich musím „vytáhnout dvě, které doslova miluji. Bítls a Osmyčky. Tam se herec opravdu „vyblbne“.

Pokud vím, jednoho z trojice autorů jste byl i pedagogem na JAMU.
Co vy všechno nevíte…. Ano. Stanko Slovák byl dva roky mým studentem v ateliéru muzikálového herectví. Tehdy jsem ho režíroval já a teď se role vyměnily a já jsem za to vděčný. Teď nás čeká společná práce a moc se na ni těším.

Nezbývá než vám popřát hereckou pohodu plnou silných rolí, osobní štěstí a hlavně zdraví.
Moc děkuji.

A připít bychom si mohli dobrou slivovicí?
Výbornou slivovicí! Osobně jsem si ji na Slovácku také pálil, a hodně, hodně vypil, to už patří k folklóru tamního kraje. Nikdy jsem se ale „nesťal“ tak, abych nemohl zkoušet, na to já jsem příliš poctivý (přichází herec Petr Štěpán a souhlasně pokyvuje – pozn. red.). Na to, abych dělal v divadle nějaký blbiny kromě rolí, na to já nejsem…

www.mdb.cz

3.2.2020 15:02:20 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!