Scéna.cz 

Devět křížů: kámen o kámen

Městské divadlo Brno uvádí od roku 2022 starou legendu o ukrutném mordu. Téma je velmi lákavé, zejména pokud by se uchopilo po linii černé kroniky. Autoři Robin Schenk (hudba), Petr Štěpán (texty písní a scénář) a Miroslav Ondra (scénář) zpracovali tuto látku originálně. Divákům nabízejí příběh plný lásky, nenávisti, zrady a životů lidí v malé vesnici, se všemi jejich klady a zápory. Velký důraz kladou na strach z neznámého. Celý spektákl představuje řemeslně vynikající muzikál, který staví na skvělé hudbě, jež není replikou středověké materie, ale nabízí famózní až filmové kompozice, včetně kramářské písně, lidových motivů a církevních chorálů.

V podobném duchu dokonalosti se linou texty písní. Na jednu stranu jsou jednoduché, ale o to více barvité a to i v těch nejhlubších filosofických tůních. Prastará láva zkušeností s odkazem na lidové tradice se ovíjí až do zelenající ratolesti proutku, který byl vystavěný vlivu mrazu. Přesto přežil a zelená se.
Petr Štěpán dal písním energii větru, přírody, polí a luk, ale i rytmus běžné práce na polích, radost z povedeného díla. Jiskru rašící lásky. A není divu, že takto uzrál jako kvalitní víno. Vše začalo titulem SNĚHURKA A SEDM TRPASLÍKŮ (2008) a následovaly další: MĚSÍČNÍ KÁMEN (2011); BARON TRENCK (2012); CYRIL A METODĚJ (2013); MENDEL ANEB VZPOURA HRÁŠKŮ (2015); BÍTLS (2017); BRNĚNSKÉ KOLO (2017); OSMYČKY (2018); KLAPZUBOVA JEDENÁCTKA (2018); NAPOLEON ANEB ALCHYMIE ŠTĚSTÍ (2021); DEVĚT KŘÍŽŮ (2022) a KROKODÝL ZE SVRATKY (2023). A to už je dlouhá řádka autorských zkušenosti a spoluautorství (Šotek, Slovák, Cón a Schenk).

Režisér Petr Gazdík z tohoto pokladu vytěžil maximum. S herci nemanipuluje, dává jim přirozeně vyniknout. Těží z textu skutečné maximum. Příběh Luka (Ondřej Studénka) a Kudly (Petr Štěpán) divákovi maluje coby dvojici Othello a Jago. Nebojí se přimíchat postavu Adléty (Alena Antalová), v podstatě chůvy Julie, a ta je rovněž interpretovaná jako starostlivá a ochranitelská, ale i tak trochu si někdy může i přihnout…

Samotná událost není podstatná - vyvraždění svatby zhrzeným snoubencem u obce Hluboká v lesích kolem Velké Bíteše. Nikde není zaznamenaná v obecní ani jiné kronice. Záznam o této události nenajdeme v žádném soudním zápisu. Objevuje se až s odstupem let coby pověst. Opakování a tradování této smutné události vede až k jejímu zakořenění a přetavení v pravdu. Autoři přesto dokážou nastínit poutavý příběh z dávnověku.
Scénograf Emil Konečný nabízí prostou v podstatě prázdnou scénu. Důraznou dominantou jsou palisády. Ochoz je místo odkud zpívá company - vesničané coby svědomí, svědci nebo výstraha, případně obrana. Hradby, které mají chránit před proniknutím neznámého vetřelce. Tuto střídmost a v podstatě hrubost zjemňuje um světelné režie Davida Kachlíře. Vězte, že filtry na chytrých světlech dokáží velmi mocně čarovat. Magie světel je právě onou pestrobarevnou škálou. Představuje vlastně kostelní vitráže. Na proscéniu se nachází kameny a bystřina, další svědky událostí. Kámen coby stálost, voda představuje pomíjivost. Voda může být čirá a průhledná, ale také kalná.
Kostýmy Elišky Ondráčkové Lupačové představuji strohost a rozlišení jednotlivých kast. I přes svou jednoduchost v barvách a střihu evokují okázalost. Podtrhují charaktery jednotlivých postav.

Luka v podání Ondřeje Studénky je vděčný za záchranu života a uzdravení. Dokáže vzít za práci. V jeho očích jiskří zažehnutá láska. Plameny srší při vzpomínkách na uherské koně. Do výrazu dokáže dát i nenávist, ale vedle toho se zarazí a v podstatě je bezradný v okamžiku, kdy má vraždit.
Petr Štěpán představuje Kudlu. Od první chvíle budí podezření, že právě on způsobuje v lesích zlo. Štěpán svému Kudlovi dokáže vtisknout nejen hrdost, ale ukazuje se jako mistrný manipulátor. Dávkuje lež v nemilosrdných dávkách, které vždy zakalí mysl. Semínko zrady a nenávisti díky němu ihned klíčí a dere se na povrch. Vedle toho se dokáže dostatečně chvástat. A tím, aniž si to uvědomuje se ponižuje v očích ostatních.
Rychtář Heřman v podání Milana Němce představuje zase jiný charakter tohoto zkušeného herce. Má srdci na dlani, dokáže se obětovat pro druhé. Je dostatečně empatický aby dokázal s nadhledem rozhodnout lokální spory a udržet malou vesnici v soudržnosti. To ho neopravňuje jednat nerozvážně. V případě budoucnosti své dcery se snaží, aby se měla co nejlépe.
Vavřinec Jonáše Floriána je patřičně bezradný, nesvůj a možná i trochu víc bázlivý. V rozhodujícím kritickém okamžiku se dokáže pochlapit a jednat dostatečně adekvátně na svou obranu.
Elena Juráčková coby Dívka, případně osud nebo smrt, dokáže dostatečně silně nabudit diváka. Kam se bude příběh dál rozplétat? Kdo je vinen? Máme právo ho soudit? Elena Juráčková je velmi jemná a hlavně jistá. Její výkon vyvěrá s velkou lehkostí jako studánka. Musíme si uvědomit, že i do ní někdy spadá listí. Přesto tuto skutečnost voda i nadále zůstane čistou.
Marta Matějová ztvárňuje Doru v plné síle a energii. Opět má roli jiného naturelu než v jiných inscenacích (např. HRA, KTERÁ SE ZVRTLA). Její Dora je plná energie a zastání.
Svetlana Janotová nabízí divákovi Elišku ve všech různých odstínech. Nejdříve je bojácná a ustaraná o zdraví poutníka Luky. Pak září energií vyplývající z její zamilovanosti. Najednou se zlomí a je melancholická. Nemůže se dočkat návratu svého snoubence, ale stále věří, že se objeví. Nakonec neví kudy kam a přes své přesvědčení se oddává do náruče Vavřince.

Devět křížů představuje memento, odkazuje na hlínu Vysočiny jako zdroj života i smrti. "Kámen o kámen křís" zaznívá v muzikálu jako symbol naděje nebo posledního záchvěvu nenávisti. Doufejme, že je to jiskra lásky, která zahřeje. “Kámen o kámen naposledy křís.”

www.mdb.cz