Scéna.cz 

Daria Klimentová - Balet Gala

Darie Klimentové, slavné primabaleríně a první sólistce Anglického národního baletu (English National Ballet) přišel složit hold k jejímu tisícímu představení (a jeho repríze), pro které si vybrala pražské Národní divadlo, mezi přáteli a obdivovateli z řad diváků i moderátor Marek Eben, jehož zásluhou se večer už od počátku nesl ve zvlášť vřelé atmosféře.

Z projekce filmu Martina Kubaly jsme se nejdříve dozvěděli o nejzajímavějších momentech Dariina baletního života (jak se z gymnastky stala baletka, jak se neuměla smát dokud ji to maminka nenaučila, jak tvrdá práce je balet, jak je to s fotografováním a také fakt, že kdyby se znovu narodila, chtěla by být kupodivu nikoliv baletkou ale třeba právničkou). Další výčet z osobních dat podal Marek Eben zároveň s vtipnou definicí klasického baletu vycházející z jeho vlastních zkušeností jakožto „nepřirozeného pohybu, který na jevišti vypadá přirozeně“ a oboru „jehož sestrou je bolest a bratrem neustálý hlad“.

Hlavní náplň gala večera sestávala z vyváženého sledu klasických a moderních choreografií na barevně proměnlivé scéně v podání Darii Klimentové a jejích přátel - umělců a umělkyň, kteří působí v renomovaných souborech a patří v tanci ke světovým špičkám.

Daria Klimentová má za dvacet let svého působení (z toho deset let v ENB) jako klasická tanečnice za sebou kolem 40 titulů a pro Prahu si zvolila čtyři ukázky, jimiž zahajovala a završovala obě části programu a v nichž pražskému obecenstvu předvedla svou virtuozitu a neutuchající nadšení z tance. Nejprve „TBA“ – radostný tanec ve španělském rytmu na hudbu Anibala Tirolo v choreografii Christophera Hampsona (autora současné inscenace Giselle v ND), „Čajkovského Pas de Deux“ s Yoelem Carreno (Ballet Nacionál de Cuba) podle Georga Balanchina, Pas de Deux z prvního dějství „Manon“ (hudba J.E.F. Massenet, choreografie Kenneth Macmilan) s Estebanem Berlangou (ENB) a na závěr „Moszkowski Waltz“ (hudba M. Moszkowski, choreografie Vasilij Vainonem) s Tomásem Solymosim (National Ballet Budapest), v němž v úžasných zvedačkách poletovala více vzduchem než tančila na pódiu.

Z klasického baletního repertoáru byly dále na řadě dynamické ukázky ze 4. jednání Dona Quichote (hudba L.Minkus, choreografie Marius Petipa) s vybroušenými piruetami a obřími skoky Natálii Domrachevové (Kyjevský národní balet) a Daniela Simkina (American Ballet Theatre), kterým se vyrovnaly stejně perfektní figury vyvedené Erinou Takahashi a Vadimem Muntagirovem (oba z ENB) v proslavené pasáži ve třetím jednání baletu „Korzár“ (hudba P.I. Čajkovskij, choreografie M. Petipa). V jemnějším tónu zatančili Erina Takashi a Vadim Muntagirov Pas de Deux z druhého jednání „Giselle“ (hudba A.Ch. Adam, choreografie M. Petipa) a Adela Ramirez (ENB) a Herman Cornejo (Američan Ballet Theatre) v „La Spectre de la Rose“ (hudba C.M. Weber, choreografie Michail Fokin).

Díky Darie Klimentové a jejím hostům byl divákům dopřán skvělý umělecký zážitek v šesti skladbách současných choreografů v moderním stylu, které u nás nikdo na repertoáru nemá a patrně asi ani v blízké době mít nebude. Tanečníci a tanečnice zde přinesli neméně dokonalou techniku a obecenstvo je sledovalo se stejně zatajeným dechem jako Dariu.

Esteban Berlanga v černém a na černomodrém pozadí si vyvolil neoklasický kus „Casi Fado“ na portugalskou hudbu v choreografii Richarda Franca, kde vynikla zejména práce odhalených nohou. V tyrkysových nuancích předvedli Maria Kochetková a Joan Boada (oba ze San Francisco Ballet) na hudbu AntoniaVivaldiho pas de deux z jedné z nejlepších choreopgrafií z poslední doby vytvořené Chrisem Wheeldonem pro soubor San Francisco Ballet „Within the Golden Hour“ (světová premiéra 2008 San Francisco).

Jako poctu Georgi Harrisonovi vznikla na základě jeho písní choreografie „Within you without you“ (Natalie Weir). V podání Hermana Cornejo fascinovala nejen explozívností a propojováním fyzických prvků nejrůznější provenience ale i světelným designem, kdy se odhalují detailní pohyby svalů a tělo tanečníka je sledováno ve světelných obdélnících.

„Mírně podroušený“ a proto nebojácný Daniel Simkin se zaskvěl v komické choreografii „Les Bourgoises“ (Ben van Cauwenbergh) na písně J. Brela v sérii akrobatických otáček a skoků. Romantickou náladou a vzpomínáním na Rusko se vyznačuje choreografie Yuri Possokhova „Diving into the Lilacs“ na hudbu Borise Čajkovského, v jejíž jedné části se opět objevila Maria Kochetková a Joan Boada.

Hudba Erika Satieho Trois gnossiennes interpretovaná na scéně klavíristou Kevinem Darvasem je podkladem pro stejnojmennou choreografii jasné a čisté struktury, přerušované náhlými zlomy, jež nám výrazově nemusí být nepovědomá. Kariéra jejího autora Hanse van Mannena se odvíjela po poměrně dlouhou dobu ve spojení s NDT. Ve vycizelované interpretaci Adely Ramirez a James Forbata (ENB) to byl další ze skvostů výjimečného večera, který se bohužel v Národním divadle často neopakuje.

Všichni účinkující si v čele s Dariou ještě poskočili ve společném finále, aby byli po zásluze odměněni nekonečnými ovacemi stojícího hlediště.