Scéna.cz 

Hudební rozhledy v říjnu 2010

Violoncellista Jiří Bárta měl pár hodin před odjezdem na dovolenou, před cestou ho rozbolel zub a čekala ještě spousta věcí k vyřízení. Ale přesto se dal zlákat na kávu, trpělivě a ochotně odpovídal a ještě se dokázal tvářit vstřícně, i když s tváří nateklou po zubařském zákroku. Zkrátka profesionál. Sešli jsme se zejména kvůli jeho říjnovému vystoupení v rámci festivalu Rozhlasový podzim, kde zahraje violoncellový koncert svého oblíbeného skladatele Witolda Lutosławského, na setkání s nímž vzpomíná slovy: „Nikdy nezapomenu na koncert Los Angeles Philharmonic v roce 1993, kde Witold Lutosławski dirigoval premiéru své poslední symfonie. Bělovlasý starý pán se střídmým gestem bez manýr a ne¬okázalým chováním probudil v orchestru neuvěřitelné barvy, kontrasty a atmosféru. Stejně tak mě dostal jeho cellový koncert s Lynnem Harrellem v první půlce. Myslím, že Lutosławského tvorba se v jeho nejlepších skladbách „dotýká nebes“.

I tentokrát Mezinárodní hudební festival Český Krumlov nabídl posluchačům pestrou směs koncertů, mezi nimiž vedle programů orchestrálních nechyběl ani pěvecký recitál, hudba komorní či oblíbený tematický večer, v tomto roce zaměřený na hudbu z dalekého Mexika. Vrcholem jeho letošního, již 19. ročníku, bylo vystoupení argentinského tenoristy Josého Cury – a to se stejnou logikou, s jakou se jím vloni stal koncert Renée Fleming. Cura vystoupil na dvou koncertech, nejprve 16. 7. před významnými hosty v čele s panem prezidentem a ve čtyřicetistupňovém vedru, a dva dny poté, sledován svými dalšími fanoušky, tentokrát však při teplotách těsně nad deseti stupni. Již toto je hodno uznání a vypovídá o charakteru Josého Cury obecně. Patří od začátku devadesátých let mezi nejvyšší, nejsledovanější a nejžádanější kategorii světových pěvců a postupně se zařadil do linie dramatických tenorů vedle Maria del Monaka, Luciana Pavarottiho či Plácida Dominga.

Předcházející operní sezonu zakončilo pražské Národní divadlo Janáčkovou Káťou Kabanovou v režii věhlasného Roberta Wilsona a v hudebním nastudování svého šéfdirigenta Tomáše Netopila. Jedná se v pořadí již o deváté nastudování, které se sem vrací po čtrnácti letech od derniéry předchozí inscenace, remaku provedení Káti z roku 1986, kdy na scéně Josefa Svobody a v režii Karla Jerneka ztvárnila fenomenálním způsobem hlavní roli naposled Gabriela Beňačková. Tato inscenace dosáhla za deset let dokonce 75 repríz a navázala na předchozí nastudování z let 1974–83, v němž se vystřídaly naše nejvýznamnější pěvecké legendy. Národní divadlo Wilsonovu týmu velkoryse poskytlo podmínky, které vysoce přesáhly obvyklé standardy nejen u nás. Po první fázi zkoušek (se statisty) v prosinci a lednu byl od konce května 2010 přípravě podřízen prakticky celý chod divadla: kromě víkendů bylo jeviště plně k dispozici pro zkoušení a nehrálo se.

Na konci minulého měsíce, konkrétně 29. září, by se dožil devadesáti let Václav Neumann, jeden z našich nejvýznamnějších dirigentů, jehož život byl mimo jiné dvaadvacet let spojen s Českou filharmonií. Požádali jsme proto tři její členy, kteří Václava Neumanna zažili a hráli pod jeho inspirujícími dirigentskými gesty, o pár osobních vzpomínek. A to fagotistu Františka Hermana, který do filharmonie nastoupil ještě za dob Karla Ančerla a s Václavem Neumannem tedy prožil plných dvaadvacet let, violistu Karla Špelinu, jehož spolupráce s Václavem Neumannem byla pouze o dva roky kratší, a houslistu, současného koncertního mistra České filharmonie, Miroslava Vilímce, jenž se stal členem filharmonie v roce 1982. Někde se jejich vzpomínky samozřejmě překrývají, ale vzhledem ke snaze o zachování autentičnosti projevu každého z hráčů jsme do nich nikterak obsahově nezasahovali a necháváme je tak, jak se jim v mysli spontánně odvíjely.