Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Detaily dobře nasvícené

autor: archiv

První večer v tomto roce věnoval soubor 420people choreografiím sólovým nebo choreografiím s menším obsazením, tak aby si diváci mohli interprety a zároveň tvůrce dobře prozkoumat, dobře „ohmatat“, jak předeslal v úvodu Václav Kuneš. Každý z nich představuje různé pohybové nuance, různé přístupy a různé způsoby komunikace s divákem, jež lze detailně pozorovat právě při takto zvolené koncepci programu.
420people se nejen zaměřují na detail, jak avizují v názvu, ale plní i své další poslání a sice umožňují českému obecenstvu nahlédnout do tanečních laboratoří v zahraničí prostřednictvím svých hostů.
Zatímco amerického tanečníka, skvělého improvizátora a pedagoga Michaela Schumachera příznivci souboru znají dobře jako spolupracovníka Jiřího Kyliána např. z představení Last Touch First v podání NDT v Arše v roce 2009 nebo z představení 420people Affordance, které mělo premiéru v dubnu 2010 na Nové scéně, je bývalý japonský ekonom a taneční samouk, dnes významný choreograf a tanečník Kenzo Kusuda (také jeden ze zakládajících členů Danslab v Haagu) u nás na návštěvě poprvé.

Večer zahájila již uváděná choreografie Václava Kuneše Golden Crock z roku 2008 na houslovou hudbu Lajkó Félixe. Nataša Novotná, Václav Kuneš a Milan Odstrčil vytváří trojici, která má stejný cíl i stejná přání. Společně „komunikují“, v různých konfiguracích putují světem a zjišťují kdo je kdo – komu patří tato ruka, tato část těla. Setkávání, diskuze a konfrontace jsou přátelské, nejde o souboj. I nečekaným událostem lze čelit společně. Nejlépe v „trojzvuku“, za naprosté jednoty. Tu nelze udržet, brzy se rozladí. Přesto- vše se dá zvládnout - trojice přešlapuje v popředí a tanečníci si nakonec jen povzdechnou a pokrčí rameny.

Michael Schumacher přichází s nejnovějším dílem ze série improvizačních projektů, které zahájil před několika lety v Japonsku - Biology Session Nr. 10 – tedy s desátou – výroční verzí.
V setmělém prostoru poletuje, problikává světélko – bludička. Na první se nabalují další až je tu celý hrozen. Za světly lze tušit pobíhající postavu Michaela Schumachera. Už se netají se svou hrou – přeskakuje do hledišti a rozdává malé svítilny. Pak zatančí nádherný „tanec dervišů“. Využívá světelných efektů- přední polovina jeviště je osvětlena, zadní zůstává ve tmě. Tanečník vystupuje ze tmy do světla a opět mizí jako pohádkový duch.
Dalším obrazem je světelný kotouč, v němž něco kulatého zlatě září - ohromný voňavý pomeranč. Schumacher jej loupe tanečním pohybem až se divákům sbíhají sliny. I pomeranč bude rozdělen a někteří se již hlásí o svůj díl. S čím přijde dále - zajímá hlediště možná více než jak bude tančit. Vedle prvního světelného kruhu se slupkami pomeranče zazáří další, v němž tanečník leží na zemi a jakoby se svíjel v křečích.
Nadílka pokračuje plechovkami s pivem. Odezva je okamžitá, ihned se zvedají piva chtivé ruce. Dostává se i na poslední řady, které si zatím nepřišly na své. Scénka ústí v taneční kreaci ve čtvercovém světelném poli. Na závěr podobně jako na počátku tma a modré světélko.
Schumacher zde čaruje nejen s pohybem ale i se smyslovým vnímáním. Všechny smysly jsou zapojeny. Nabízí světlo, abychom se jej dotkly, vůni pomeranče můžeme vidět i ochutnat, hudbu – jemné vyzvánění a křapavý zvuk ptáka – slyšet a nasát.
Přestože je struktura skladby pevně dána, skýtá spoustu příležitostí pro improvizaci. Podněty Schumacher obměňuje. V Praze poprvé např. použil pomeranč a pivo.
Nezkoumá jen smysly. Stává se pozorovatelem svých pozorovatelů. Všímá si, jak lidé reagují na jeho výzvy. Kdy, kde a kdo se stydí, kdo je odvážný a aktivní. Zároveň dává možnost divákům, aby si to uvědomili i oni sami. Představení pak přesahuje oblast čistě uměleckou a funguje jako jakýsi sociologický výzkum nebo kulturní reflexe.

V druhé polovině programu se zablýskla Nataša Novotná s choreografií Sacrebleu, kde jako by od listopadové premiéry ještě více ovládla a prozářila prostor a téměř uhranula diváky.

Kenzo Kusuda se pro Moisture Rocket, svou první choreografii v Holandsku v roce 2001, inspiroval rozkvetlým jarním Amsterodamem. Kvetoucí stromy mu připomněly japonské vyprávění o mistru Michizanovi a jeho létající švestce. Švestka tolik toužila po svém mistru, že se jí podařilo odpoutat své kořeny od země a v oblacích se s ním setkat.
Touha po setkání, po jednotě je mottem Kusudova vlastního příběhu. Po předchozích výjevech zaplňujících celou scénu a ještě vynášených do hlediště, se najednou ocitáme v překvapivém prázdnu. Na scéně dvojice – muž (Kenzo Kusuda) a žena (Mireia de Querol Duran) v naznačených tradičních oděvech – rubáších?, dvě duše, které se setkají. Stojí tiše na místě, tiše zaznívá jakási melodie. Muž a žena si zakrývají navzájem rukama tváře. Nesmírně pomalá gesta rukou a nohou poruší posléze klid až bolestný. Muž i žena vyrážejí prudce do prostoru, staví se za sebe a napodobují vzájemně gesta. Mění si místa stále rychleji do okamžiku, kdy se nechtěně otáčí jako pár v tanci.
Zpomalený minimalistický pohyb střídají bojové exploze tanečníka a lyričtější fáze tanečnice, která jakoby muže doháněla a stále mu nestačila. Zrychluje a zesiluje také hudba. Nastává okamžik, kdy se vše se opět zklidní a muž a žena se ocitají ve výchozí pozici, zdánlivě čas skončit. Tanečníci však opět vyrážejí do až nekonečné hlučné dynamické fáze. Přes tento rozruch zanechává skladba silný pocit klidu a harmonie.

Všechny choreografie zaujaly nejen tématy – velmi lidskými ale nikoliv destruktivními, špičkovým provedením a v neposlední řadě světelným designem. 420people si na detail posvítili opravdu skvěle!

Po představení následovala obvyklá beseda s diváky, během níž vyšlo najevo, že 420people jsou jako jediné české těleso současného tance zařazeni do mezinárodní on-line taneční videotéky Numéridance a že se zúčastní 24. ledna v Paříži jejího slavnostního uvedení do provozu. Nezbývá tedy než poblahopřát!

7.2.2011 22:02:22 Helena Kozlová | rubrika - Recenze

TIP!