zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Josef Rejcha: Violoncellový koncert

Josef Rejcha: Violoncellový koncert

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Josef Rejcha, choralista kláštera řádu Křížovníků, první violoncellista známé oettingen-wallersteinské kapely v Harburgu a kapelník dvorní kapely v Bonnu, sice není zapsán v povědomí současných milovníků hudby tak silně jako jeho slavný synovec Antonín Rejcha, ve své době však byl velmi oblíben a jeho skladby vycházely tiskem u renomovaných vydavatelů. Poslouchat z této nahrávky v podání cellisty Mikaela Ericssona, houslistky Jany Vlachové a Českého komorního orchestru řízeného Ondřejem Kukalem jeho dva cellové koncerty a dvojkoncert pro housle a cello, o jejichž vzniku toho sice mnoho nevíme, ale které zůstaly naštěstí uchovány v celistvé podobě, přináší nejen potěšení po hudební stránce, ale je přínosné i pro poznání toho, jak velký vliv měli na Josefa Rejchu skladatelé tzv. Mannheimské školy. Vyslovené prvky sonátového kompozičního principu ve smyslu vyhroceného tematického dualismu a vzrušujícího sváru, který nabízí fáze sonátového provedení, zde nacházíme pouze v zárodku, nicméně na to, že jde o koncerty, nikoli symfonie, vzbuzuje prokomponovanost nahraných skladeb v mnoha momentech údiv. První dva koncerty plynou v duchu ušlechtilých dobových dvorních produkcí. Ve vstupní větě Violoncellového koncertu A dur, op. 4 č. 1, se prolíná raně klasicistní kompoziční vtip a melodický půvab s drobet schematickou konstrukcí,vedlejší téma nepřináší vysloveně novou myšlenku, spíš figuračně rozvádí téma vstupní a živě odvíjená linka sóla je nesena v poloze spíš komorní než symfonické koncertantnosti. Co však překvapí (a to se týká všech nahraných skladeb), je nápadně vypracovaná kadence (škoda, že se nedovídáme, komu patří autorství těchto kadencí). Druhá věta, kde sólista vstupuje do hry téměř po mozartovském způsobu táhle drženým tónem, nabízí interpretům zajímavý prostor k dynamické plasticitě, čehož jak Kukalem vedený orchestr, tak sólista bohatě využívají, a co je nejnápadnější – melodičnost této věty jako by s přibývajícími takty byla neustále stupňována. Finále má vtip, ale postřehneme zde i plochy, které působí spíš jako mechanické výplně. Dvojkoncert D dur (komponovaný pro dvoje housle nebo housle s cellem), kde je Ericssonovou partnerkou Jana Vlachová, mi připadá navzdory nižšímu opusovému číslu kompozičně vyspělejší. Tak například vedlejší myšlenka v orchestrální předehře prochází vynalézavými modulačními kaskádami a ve střední fázi 1. věty pociťujeme náznak pravého sonátového provedení. Škoda, že sólistům samotným neposkytuje tato věta s výjimkou několika ploch a opět překvapivě umné kadence větší prostor k imitačnímu dvojhlasu, relativně dlouhé úseky hraje jeden ze sólistů prim a druhý je v pozadí. Druhá věta přináší nádhernou klasicistní myšlenku, dobře se poslouchá, jen toho muzikantsky vychutnaného dvojhlasu obou sólových linek bychom mohli vzhledem k názvu této věty (Romance) opět očekávat trochu víc. Třetí věta nabízí perlivý figurační rej, kterého se interpreti ujímají s neméně perlivou nadsázkou.

Violoncellový koncert D dur bez opusového čísla je ze všech nahraných kompozic nesporně nejvyspělejší. Orchestrální předehra je znamenitě prokomponovaná, sólový part náležitě vycizelovaný, zbavený schematických výplní, v prováděcí partii už pracuje skladatel s jednotlivými částicemi tématu i echem a hlavně – celá věta má překvapivě působivý tah, ne nepodobný koncertům vrcholného klasicismu. Adagio je vznosné a myslím, že bude zajímavé dodat, že i ono má svou umně prokomponovanou kadenci. Efektní tečku celé nahrávky pak tvoří finální Allegro tohoto koncertu, kde interpreti demonstrují opět svůj muzikantský vtip a hráčskou preciznost (příkladně hráčská sjednocenost, zvuková vyváženost, prosvětlenost témbrů). I z pohledu na celou nahrávku je způsob, jakým se do této křehké, raně klasicistní koncertantní poetiky interpreti vciťují, inspirativní. Čtyřjazyčný buklet přináší podrobné informace o skladateli a interpretech, o samotných skladbách však informuje pouze rámcově.

SUPRAPHON SU 3873-2
Josef Rejcha: Violoncellový kon¬cert A dur, op. 4 č. 1, Violoncellový koncert D dur, op. 3, Koncert D dur pro violoncello a orchestr
Mikael Ericsson – violoncello, Jana Vlachová – housle; Český komorní orchestr, řídí Ondřej Kukal. Nahráno ve Studiu Martínek v Praze 26.–27. 2. a 23. 9. 1995 (Panton), hudební a zvuková režie Václav Vymazal, vydání Supraphon Music 2006. Celkový čas 69:31. Zdroj Hudební rozhledy 02/2011 - Miloš Pokora

20.2.2011 22:02:21 Redakce | rubrika - CD boxy

Časopis 19 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Asociace profesionálních divadel České republiky

Články v rubrice - CD boxy

Hlaskontrabas Oktet vydává nové „severské” album

Hlaskontrabas Oktet  (Foto: Zuzana Lazarová)

Unikátní hudební formace Hlaskontrabas Oktet, kterou tvoří čtyři zpěvačky a čtyři kontrabasisté pod vedením Pe ...celý článek



Časopis 19 - sekce

HUDBA

Bastard: křížení lásky a zla

Esther Mertová a Dušan Vitázek (Bastard)

Městské divadlo Brno uvádí na Hudební scéně nové nastudování společného díla Zdenka Merty a Stanislava Moši BA celý článek

další články...

LITERATURA/UMĚNÍ

Filmové tipy 19. týden

Anna Geislerová (Želary)

Želary
Anna Geislerová ve strhujícím příběhu, který uvádíme u příležitosti výročí květnových dnů, konce 2. celý článek

další články...