Scéna.cz 

Světlý pramen

Ne zcela běžné představení v baletním repertoáru - komický balet SVĚTLÝ PRAMEN - bylo v přímém přenosu z Velkého divadla v Moskvě zprostředkováno tanečním nadšencům v kině Světozor jako další část seriálu Balet v kině. Parodie na socialistický realismus dnes vyvolává poryvy smíchu, avšak dramatické okolnosti jejího vzniku by samy o sobě mohly představovat uměleckou inspiraci.

Jako jiné přežitky buržoázní kultury stal se i klasický balet v Rusku po říjnové revoluci v roce 1917 nanejvýš nevítaným. Bolševičtí ideologové nebyli daleko od toho jej zcela zlikvidovat, a nestalo -li se tak, usilovali jej naplnit novým obsahem, který by lépe vyhovoval potřebám mas. Vědomi si této skutečnosti vrhli se umělci do zpracování témat podle požadavku doby. Jako o překot vznikaly socialistické balety, které byly někdy tak revoluční, že je ani nebylo možné inscenovat.
I Dimitrij Šostakovič se vydal touto cestou, ale jeho balety Zlatý věk a Šroub se nesetkaly s přízní mocipánů. To ho vůbec neodradilo, aby se nepustil do dalšího prý zcela vážného díla, evidentně balancujícího na hraně přípustnosti. Triviální avšak aktuální zápletka o příjezdu umělců z města na kolchozní oslavy, který rozpoutal lokální bouři v mezilidských vztazích, se dala bez problému číst z ironického nadhledu. Dimitrij Šostakovič jako autor hudby, libretista Adrian Pjotrovskij a choreograf Fjodor Lopuchov dotáhli Světlý pramen k úspěšné realizaci a v roce 1935 se konala premiéra v Leningradě. Na základě pozitivních ohlasů bylo představení v roce 1936 uvedeno ve Velkém divadle v Moskvě. Mezitím se však doba proměnila a nad Šostakovičem se stahovaly mraky. Stalin totiž právě shlédl jeho operu Lady Macbeth z Mcenského újezdu a nenašel v ní zalíbení. Opera se stala předmětem kritiky právě tak jako následně i balet Světlý pramen, který byl okamžitě zakázán. Rozběhla se příslušná nápravná opatření, z nichž vyšel Šostakovič ještě nejlépe, zatímco Lopuchin byl zbaven místa a Pjotrovskij internován v gulagu, kde v roce 1938 zemřel.

Balet Světlý pramen byl na dlouhá léta zapomenut až v roce 2003 se jej rozhodl znovu uvést Alexej Ratmanskij. Vycházel ze starého libreta a Šostakovičovy hudby, ale sestavil zcela originální choreografii, protože stará se nedochovala. Jako scénograf se podílel na představení Boris Messerer, syn slavného tanečníka, který spolupracoval na baletu se Šostakovičem.

Ve své choreografii odkrývá Ratmanskij nové možnosti klasického baletu jako nástroje humoru v nevídané míře, aniž by obecenstvo bylo ochuzeno o jeho půvab a nejrůznější technické finesy. V reminiscenci na dobu vyjadřuje tanec přirozenost nového člověka, jeho jadrnost, zdraví zdůrazněné skoky a dynamickými, fyzicky náročnými sekvencemi, z imperialistické části světa se pak vplížily prvky charlestonu a tanga. Zářné hvězdy baletu Velkého divadla - umělci z města Marie Alexandrova jako balerína, Ruslan Skvorcov jako tanečník, hlavní dvojice Světlana Luňkina jako kulturní referentka a Michal Lobukin jako její manžel Petr, Xenia Čelkina jako školačka Galja ale především Anastasia Vinokur jako chatařka - se projevily jako vynikající komické charaktery, jejichž výběr nemohl být zdařilejší. I když děj se někdy zaplétá až příliš a je třeba sledovat velmi bedlivě kdo má co s kým, komediální vyústění pletek žádné přemýšlení nevyžaduje.

Jedním z prvních groteskních výjevů, který rozvíří oficiální atmosféru vítací akce, je taneček starého chataře a jeho vitální, stále "mladší" manželky kyprých tvarů. Chatařka se provokativně obtáčí a poskakuje kolem manžela, elegantně se nese na špičkách elegantních botek a dává všemožně najevo, že si ještě dokáže užít života. Nepřehlédnutelně elegantní a naparáděná se objevuje ve výrazných fialových šatech v dalším mistrovském čísle, když svádí mladého tanečníka - ve skutečnosti převlečenou balerínu - záměnami identity se příběh jen hemží.

Břeskné komedianství se zase rozehrává během milostného dostaveníčka chataře a baleríny. Přitančí Sylfida v bílých nadýchaných šatečkách, v jejichž hlubokém dekoltu se černá ochlupení mohutné mužné hrudi. V přesných bournonvillovských gestech proložených různými výpadky, nešikovnostmi a faux pas uvádí Sylfida - převlečený tanečník - chataře do vytržení (než zasáhne jeho manželka s puškou) a obecenstvo k salvám smíchu. Zatímco chatař a chatařka si vystačí s flirtováním, musí být školačka Galja v zelených šatech při schůzce s temperamentním harmonikářem nanejvýš obezřetná, naštěstí má sebou hlídacího psa- převlečeného traktoristu. Všechny tyto epizodní zálety se odvíjí od záletu klíčového - bleskového vzplanutí Petra k baleríně, z níž se vyklube spolužačka jeho ženy Ziny. Nikdo v kolchozu netuší, tím méně Petr, že Zina je stejně schopnou baletkou jako obdivovaná umělkyně z města.

Na setkání s Petrem přichází v převleku za balerínu Zina. Při jejich dojemném duetu si může divák s úlevou na chvíli odpočinout na jisté půdě klasiky ale ne na dlouho, protože i do romance se posléze vloudí legrace. Po dalších záměnách Petr nakonec prohlédne, manželka mu odpustí a všichni se společně veselí na kolchozní oslavě dožínek.

Růžový románek ze života kolchozníků je v souznění s duchem socialistického realismu zarámován scénou se zlato rudými klasy a snopy jak z Arcimboldových obrazů, se světelnými efekty slunce zářícího na modré obloze, s projíždějícím parním vlakem a přehlídkou monumentálních výpěstků kolektivního zemědělství.

Ruským tvůrcům se skvěle podařilo vyvolat ducha doby, podívat se na svou historii s úsměvem a přitom nezůstat nic dlužným národním uměleckým tradicím. Balet Světlý pramen slavil úspěchy po celém světě a Alexeje Ratmanského, který dnes působí jako choreograf v American Ballet Thetre v New Yorku, vynesl v roce 2004 na post ředitele Velkého divadla v Moskvě. Přesto jeho nechápavějšími recipienty zůstanou diváci zemí východního bloku, které si socialismus vyzkoušely ve vlastní historii.