Scéna.cz 

Petr Zuska Gala X – Cesty a zastavení s novou choreografií Smrt a dívka

Mimořádnou atraktivitou vyniká trojice choreografií nazvaných souhrnně CESTY A ZASTAVENÍ, které je možné zhlédnout v Národním divadle v rámci šestidílné retrospektivy Petr Zuska Gala X. Lákadlem tohoto bloku tří večerů 7., 8. a 9. června 2012 bude zcela výjimečné a slavnostní uvedení díla SMRT A DÍVKA, které Petr Zuska exkluzivně vytvořil pro Les Ballets Monte Carlo v roce 2011. Jinak má tuto choreografii od své říjnové premiéry na repertoáru výhradně soubor v Monte Carlu.

Navíc dostane publikum vzácnou možnost vidět samotného autora tančícího v duetu v ústředním opusu nazvaném LES BRAS DE MER. V historické budově lze zažít tato jedinečná představení u příležitosti desetiletého výročí choreografa a tanečníka Petra Zusky ve funkci uměleckého šéfa Baletu Národního divadla.

CESTY A ZASTAVENÍ obsáhnou dobou svého vzniku celé desetiletí, a diváci tak dostanou příležitost posoudit charakteristické rysy a vývoj tvůrcova choreografického rukopisu a stylu. Mezi nejstarší práce z tohoto období patří WAYS 03, nejčerstvějším dílem pak bude SMRT A DÍVKA.

Petr Zuska o tématu večera výstižně podotýká: „Cesty – to je náš pohyb v prostoru a čase. Je pro náš život stejně důležitý jako občasná „zastavení“ – momenty ticha, kdy máme možnost nahlédnout dovnitř, do duše. Své, či někoho jiného. To charakterizuje tento večer. Dvě objemnější choreografie abstraktnějšího rázu, jejichž leitmotivem je jakýsi neustálý „tok“ věcí, rámují choreografii ve střední části. Ta se odvíjí v kontrastu určitého zastavení pro moment zintimnění, v němž nahlédneme do duše dvěma lidem, jejichž zažloutlá fotografie se nám dostala do rukou.“

První variantu úvodního kusu nazvaného Ways vytvořil Petr Zuska na hudbu Arvo Pärta pro SemperOper v Drážďanech už v roce 2001, o dva roky později vznikla další verze Ways 03 pro Národní divadlo. Je v ní vedle kultivovaného ztvárnění emocí patrný také smysl pro pohybové vyjádření filosofických hloubek a abstrakcí. Cesty, naznačené i světelným designem, jsou plny míjení, konfliktů i milých setkávání, „cestami tam a zase zpátky k sobě“, dalo by se říci.

Ve střední části nazvané Les Bras de Mer vystoupí Petr Zuska osobně jako interpret své choreografie. Sám je totiž vynikajícím tanečníkem, oceněným hned dvakrát Cenou Thálie: v roce 1993 a 1997. „Les Bras de Mer neboli Mořský záliv je duetem, respektive kvartetem pro ženu, muže, židli a stůl,“ vysvětlil. „Jde o podobenství vztahu mezi dvěma lidmi naplněného něžným dialogem, napjatým mlčením, vzájemným prolnutím i míjením se. Vztahu plného útěků a návratů zpět do kruhu očekávání a otázek, kdo je ten druhý vedle mě a kdo jsem vlastně já sám...“

Vztah ženy a muže se tu vskutku podobá objímajícímu i bouřlivě ničivému vztahu moře a pevniny. Z hudebního podkresu Yanna Tiersena lze vycítit i něco nostalgie, stesku po ztraceném ráji. Dílo vzniklo roku 2002 pro Laternu magiku, kde bylo uvedeno v rámci projektu Graffiti a vyneslo interpretům Evě Horákové a Pavlu Knollemu nominace na Cenu Thálie. Přitažlivost tohoto opusu dokresluje fakt, že byl Les Bras de Mer uveden i v ruském Mariinském divadle, kam Petra Zusku pozvala ke spolupráci primabalerina Diana Vishneva a byl též na repertoáru Královského dánského baletu.

Slavnostním vrcholem večera se stane choreografie pro šest tanečníků Smrt a dívka na píseň Franze Schuberta a část Janáčkova cyklu Po zarostlém chodníčku. Český tvůrce ji vymyslel jako součást komponovaného večera pro Les Ballets Monte Carlo, kam byl pozván jeho šéfem Jeanem-Christophem Maillotem. Ovacemi ověnčená premiéra se v Monte Carlu odehrála v říjnu 2011. Prestižní záležitost pro Národní divadlo a českou tvorbu!

„Mám moc rád špičky a nesmírně rád s nimi pracuji, ale kdybych dělal pro Monte Carlo balet na špičkách, bylo by to jako nosit dříví do lesa!“ zavtipkoval autor. „Spíš jsem šel divadelnější cestou bez špiček. Přistupoval jsem k práci hodně pocitově, trochu minimalisticky, chtěl jsem to zjemnit, zvnitřnit, ale také uzemnit.“ Petr Zuska hovoří o scénografii Jana Duška: „Úžasně rozvinul mé nápady do takových dimenzí, až jsem z toho začal mít husí kůži. Scénografií dodal mé vizi další symbol, který mou původní ideu vede ještě dál. Neprozradím všechno, ale scénografie vychází z konce 19. století, z poetiky toho, co má v sobě sama hudba.“