Scéna.cz 

Macbeth poprvé – Olomouc

Léta letoucí se u nás jedna z vrcholných oper Giuseppe Verdiho Macbeth neuváděla, a najednou jsou tu v rozmezí necelého měsíce hned dvě nastudování – v Moravském divadle v Olomouci a v praž-ském Národním divadle.
Olomoucké nastudování Macbetha (premiéra 7. 6., psáno z 1. reprízy 10. 6.) se tentokrát odvíjí od přesně sehraného orchestru a energických temp dirigenta Petra Šumníka, který po delší době opět prokázal své dirigentské kvality a dokázal olomoucké orchestrální hráče po ještě delší době dovést k výsostnému výkonu. Krásně se poslouchaly burácející i sonorní žestě i precizní temporytmus verdiovských přiznávek, pěkně vyladěné byly smyčce. A ještě jedna neklamná známka zlepšení – prakticky vymizely dříve už obvyklé hráčské lapsy. V obtížné pozici této opery se vytáhl i zdejší pěvecký sbor (sbormistr Lubomíra Hellová), byť v jeho projevu nepřesnosti přece jen zazněly, zejména temporytmické, když se sboroví zpěváci někdy nechali dirigentem táhnout a brzdili rozlet rychlejších pasáží. Navíc má zdejší sbor ještě co dohánět v optimálně sezpívaném zvuku. Monumentální scény této opery však sbor razantně podpořil, kromě toho dobře plnil značné herecké, zejména pohybové úkoly a také byl sboristům docela dobře rozumět český překlad libreta Karla Küglera.

V sólových partech se opět dobře uplatnili mladší a nejmladší pěvci, kterým šéf souboru a zároveň režisér představení dopřává hodně prostoru a oni zřetelně rostou každou rolí. Platí to především pro Davida Szendiucha v roli Banka, přestože ještě nedosáhl nejhlubších tónů role, a pro Tomáše Hinterholzingera v tenorové partii Macduffa. Zřejmě vrcholnou příležitost dosavadní kariéry dobře využil v titulní roli Vladislav Zápražný, barytonista pěkného světlejšího témbru, který dokáže hlasový projev podřídit postavě v dramatické situaci a zejména umí vzklenout působivou kantilénu. Podařilo se mu vyjádřit slabošství tyrana dohnaného k vraždě krále a následným zločinům víc svojí ženou nežli vlastní ctižádostí. Lady Macbeth je naopak v podání Magdy Málkové krutou vášnivou vládkyní, která stíhá okolí nenávistnými pohledy, zlostně i velitelsky gestikuluje a končí úplným vnitřním sebezničením. Málková našla dobrou příležitost pro svůj objemný hlas, přestože mu chybí větší hybnost a přestože ve výškách zní ostře a nejvyšších poloh krajně obtížné role nedosáhne. Ve strhujícím nasazení ani tolik nevadilo, že Málková dodávala své postavě dramatickou energičnost mnohdy silou hlasu na úkor pěvecké techniky. Její pozoruhodná kreace kulminovala v áriích na začátku slavnosti v 2. jednání a v předsmrtné scéně.
Protože se olomouckým již rozpadala opona a museli pořídit novou (divadlu sluší!) a vůbec nějak nebylo peněz nazbyt, vedl režisér Václav Málek inscenaci na prakticky prázdném jevišti členěném jen několika praktikábly (scéna Martin Víšek, kostýmy Růžena Švecová). Opět se potvrdilo, že taková omezení mnohdy inspirují více nežli velkorysé technické možnosti. Málek vystavěl přehledné a dramaticky vyhrocené situace jen z působivých dynamických seskupení sboru i sólistů, která korespondovala s hudbou i s dobře srozumitelným českým textem. Vyhnul se tím jak popisnosti, tak bezduchým postojům pěvců a soustředil se na vášně a tužby postav vedoucí až ke zločinu a smrti. Navázal v tomto smyslu na dobré tradice českého operního divadla, postaveného na dramatickém účinu a nikoli jen na dokonalé hudební produkci. Výsledkem je po mém soudu jedna z vrcholných inscenací Málkovy šéfovské éry, která, soudě dle závěrečného potlesku, olomoucké diváky vskutku oslovila. Jde to v Moravském divadle někdy ztuha a pomalu, ale správným směrem, a tentokrát s prokazatelným výsledkem.