Scéna.cz 

55 let Laterny magiky

Zní to neuvěřitelně, ale je to tak – letos uplynulo už 55 let od chvíle, kdy se pražskému publiku poprvé představila Laterna magika. Z experimentálního divadelního představení, které na Světové výstavě EXPO 58 v Bruselu zajistilo Československu prvenství mezi všemi vystavovateli, se stal fenomén, který si zasloužil vlastní život. Laterna magika se stala souborem Národního divadla a získala svou první scénu v paláci Adria (dnešní Divadlo Bez zábradlí), kde 9. května 1959 zahájila svou činnost. Později se krátce přestěhovala do Paláce kultury, tedy dnešního Kongresového centra, a nyní jsou už přes dvacet let její inscenace uváděny na Nové scéně Národního divadla. Za 55 let existence Laterny magiky se uskutečnilo 36 premiér, které rozvíjely její základní principy. Duchovními otci tohoto českého divadelního vynálezu byli režisér Alfred Radok a scénograf Josef Svoboda, umělci, jejichž význam vysoce přesahoval hranice státu.

Laterna magika se pro mnoho diváků stala synonymem divadla, které kombinuje filmovou projekci s hereckým nebo tanečním vystoupením. Ale to je jen zjednodušený pohled na myšlenku, se kterou Josef Svoboda a Alfred Radok vyvářeli nový divadelní tvar. Projekce v Laterně magice není jen kulisou nebo nástrojem pro vytváření zdánlivé reality: film zůstává filmem a jeviště jevištěm, důležitý je ale okamžik jejich propojení. Obrazová a reálné složka se spojují v tak nerozlučný celek, že by jedna bez druhé nemohly samostatně existovat, ale dohromady vytváří poetický celek. Dnes Laterna magika zachází s mnohem širším spektrem prostředků, které nabízejí klasické i moderní technologie, má k dispozici digitální projekci a nová média, každé představení pracuje s propojením jeviště a obrazu jinak – nebojí se ani klasické projekce a ruční animace, ani technologií, které pracují v reálném čase.

Trocha čísel a historie
O Laternu magiku byl od počátku nelíčený zájem doma i v zahraničí. Ještě v Bruselu se o možnost hostování zajímalo jedenáct států včetně USA, a tak se zájezdová činnost stala nedílnou součástí provozu a soubor procestoval skoro všechny kontinenty. V Praze hrála Laterna magika prakticky denně, takže dnes můžeme odhadovat počet odehraných představení přibližně na 20 tisíc.
Soubor se stal součástí Národního divadla jako samostatná „výzkumná“ scéna, uměleckým šéfem se stal režisér Alfréd Radok. V Bruselu slavila Laterna úspěch jako komponovaný program, poetická revue spojující tanec, hudbu, pantomimu, hrané pasáže, a tak vypadaly i první premiéry v Praze. Postupně se Laterna magika profilovala více jako taneční soubor. Jedinou výjimkou v dramaturgii 60. let byla celovečerní dramatická inscenace Hoffmannovy povídky z roku 1963, kterou vytvořil režisér Václav Kašlík. Kritika však Hoffmannovy povídky nepřijala a požadovala pro Laternu magiku zpět revuální typ programu. Na světové výstavě Expo 67 v Montrealu se tak Laterna znovu prezentovala kratším programem, který později uváděla v Praze pod názvem Revue z bedny, na Expu se hrál až dvanáctkrát za den.

Zlom v dramaturgii Laterny magiky nastal od roku 1973, uměleckým ředitelem se na dlouhou dobu stal architekt a scénograf Josef Svoboda a na programu se objevovala celovečerní představení. Prototypem nového celovečerního představení se stal Pražský karneval (1974) v režii Václava Kašlíka, čerpající náměty ze staropražských legend. Laterna magika se pokusila oslovit i dětského diváka, poprvé v roce 1975 hrou Ztracená pohádka, a především premiérou Kouzelného cirkusu v roce 1977. Toto představení je na repertoáru dodnes jako nejstarší nepřetržitě uváděný kus na repertoáru a je nejhranějším divadelním kusem ve střední Evropě – má za sebou přes 6 200 repríz. Na inscenaci Kouzelného cirkusu se podíleli např. zakladatel českého černého divadla Jiří Srnec, výtvarníci Zdenek Seydl, Eva a Jan Švankmajerovi, choreografové František Pokorný, Vlastimil Jílek nebo Karel Vrtiška, hudebník Oldřich F. Korte ad. V roce 2013 byl filmový materiál inscenace Kouzelný cirkus profesionálně digitalizován.
V Laterně magice byla uvedena experimentálně i činoherní představení, například Noční zkouška (1981) Antonína Máši v režii Evalda Schorma s Radovanem Lukařským v hlavní roli. Inscenace poprvé využila synchronní promítání s použitím televizních kamer. Laterna magika ukázala, že dovede hrát i pro českého diváka, protože už v té době měla nálepku divadla určeného pro turisty. O dva roky později byla uvedena činohra Černý mnich s Janem Kačerem v hlavní roli.
Laterna magika se dramaturgií přiblížila k podobě repertoárového divadla, kde se mísí zábavná a vážná témata, experimentální i tradiční postupy, které si sama vytvořila. Na přelomu 80. a 90. let patřil ke stálicím Odysseus (1987) choreografa Ondreje Šotha, v režii Evalda Schorma a s hudbou Michaela Kocába. Během příprav, které trvaly bezmála tři roky, se hovořilo o nejtěžším úkolu, který na sebe Laterna magika kdy vzala. Existovaly dokonce dvě verze: jedna se hrála v prostorách Paláce kultury, druhá byla již určená pro nově vzniklou Novou scénu ND (její provoz byl zahájen v roce 1983), na jejíž scéně Laterna magika hraje od roku 1984 dodnes. Odysseus přilákal do Laterny magiky také silnou generaci interpretů.

V období, kdy působila Laterna magika v prostorách paláce Adria, se od 21. listopadu 1989 stala na tři týdny nejsledovanějším místem republiky. Veškeré prostory divadla v tu dobu využívalo nově vzniklé Občanské fórum, původně založené v Činoherním klubu. Laterna magika byla centrem „něžné revoluce“, vedení, produkce a členové souboru se stali kontaktními osobami pro občany celého Československa, zajišťovali komunikaci dvacet čtyři hodin denně. Každý den probíhaly tiskové konference s novináři z celého světa, vyráběly se a distribuovaly letáky a další tiskoviny, v divadle spali mimopražští disidenti.
V roce 1992 se stala Laterna magika samostatnou příspěvkovou organizací, brzy zahájila mezinárodní spolupráci a byla mezi prvními v používání nových technologií. Inscenace pro tři tanečníky Minotaurus, založená na projekci textu stejnojmenné povídky Friedricha Dürrenmatta v překladu Jiřího Honzíka, poprvé obsahovala počítačovou animaci (v roce 1990!). Hra o kouzelné flétně vznikla v koprodukci s Itálií (1992, premiéra v italském Anacapri). Tři roky byl šéfem baletního souboru Laterny magiky choreograf Jean-Pierre Aviotte, jehož prvním tvůrčím počinem v divadle byl balet Casanova (1995), který režíroval Juraj Jakubisko. Následovaly Hádanky, vysoce oceňované kritikou.

Laterna magika se stále víc obracela ke stylu moderního a současného tance, snažení vyvrcholilo v představení Graffiti (2002), kdy se ke slovu dostala tehdejší mladá generace choreografů: Petr Zuska, dnes šéf Baletu Národního divadla, Václav Kuneš, tehdy tanečník Nederlands Dans Theater a zakladatel pražského souboru 420PEOPLE, a Jiří Bubeníček, proslulý sólista Hamburského baletu a dalších scén, dnes etablovaný choroegraf. Sólisté Laterny magiky Eva Horáková a Pavel Knolle byli za interpretaci duetu Les Bras de Mer Petra Zusky oceněni jako nejlepší sólový taneční pár roku. Tuto cenu jim udělily Taneční sdružení České republiky a Únia tanečného umenia na Slovensku spolu s Nadací Českého a Slovenského literárního fondu. Byli nominováni i na Cenu Thálie. Graffiti byly posledním dílem scénografa Josefa Svobody, který v něm využil svůj vynález virtuálního plátna, umožňujícího prostorovou projekci před jevištěm (poprvé bylo použito v roce 1999 v baletu Past). Inscenace Graffiti bude mít nyní derniéru: 28. června 2014 od 20.00 hod.
V roce 2004 vznikla inscenace Argonauti na zakázku řeckého olympijského výboru, premiérovaná v předvečer letních olympijských her v Athénách.

Současnost
V roce 2010 se Laterna magika stala opět součástí Národního divadla a uvedla od té doby řadu novinek. V sezoně 2010/2011 se na jaře uskutečnila premiéra inscenace Legendy magické Prahy, ve které se Laterna magika vrátila ke svému dědictví, klasické práci divadla s filmem a tancem v režii Jiřího Srnce a s choreografií Petra Zusky. V sezoně 2011/2012 oslavila 35. narozeniny inscenace Kouzelný cirkus a v sezoně 2011/2012 byl transformován do nové retrospektivy průřezový program, kterým slavila 50. výročí, Cocktail 008 na Cocktail 012 - The Best of. Komponovaný program byl obměněn a z nejstaršího repertoáru bylo rekonstruováno proslavené číslo Krkolomná jízda z roku 1966.

V sezoně 2012/2013 uvedla Laterna magika pod hlavičkou Nové scény premiéry dvě. Rodinné představení Vidím nevidím v režii animátorky Marii Procházkové. Inscenace vznikla ve spolupráci s činohrou, je určena nejmenším návštěvníkům divadla, školám, vznikla i verze tlumočená do znakové řeči pro sluchově postižené. V březnu 2013 měla premiéru experimentální inscenace Antikódy, inspirovaná stejnojmennou sbírkou vizuální poezie Václava Havla z 60. let, a to v režii Braňa Mazúcha. Na tvorbě se podílel vizuální tvůrce Dan Gregor a zvukový designér Stanislav Abrahám spolu s choreografkou Věrou Ondrašíkovou, kteří jako hlavní princip inscenace použili tzv. realtime tracking, detekování lidí nebo objektů v předem určených zónách.
V sezoně 2013/2014 vznikl pod hlavičkou Laterny magiky úspěšný projekt Human Locomotion, syntetické divadelní představení zabývající se životem a dílem slavného průkopníka fotografických technologií Eadwearda Muybridge. Ke spolupráci byl přizván režisérský tým SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský) a další zkušení tvůrci: scénograf Jakub Kopecký, choreograf Jan Kodet nebo hudební skladatel Petr Kaláb. Inscenace se setkala s velmi příznivými ohlasy odborné kritiky.

Pro příští sezonu je naplánovaná další premiéra, která zavede diváky do dalšího světa plného fantazie: Podivuhodné cesty Julese Verna. Premiéra se uskuteční v únoru 2015.