Scéna.cz 

Doslovně černobílá pohádka Zlatý věk

Již několikrát avizovaný Zlatý věk se konečně dostal na plátna kin a zahájil tak letošní cyklus baletních přenosů z Velkého divadla v Moskvě.
Balet „Zlatý věk“, k němuž složil hudbu Dmitrij Šostakovič na libreto Alexandra Ivanovského, byl poprvé uveden v Kirově divadle (bývalém Mariinském) v Leningradě v roce 1930 v jiné verzi než jak je inscenován dnes. Byla to satira na politické poměry pojednávající o fotbalovém mužstvu, které ze Sovětského svazu emigrovalo na Západ. Balet se dočkal 17 repríz a poté jako příliš podbízivý západní kultuře jej zakázali. Poté co byly v roce 1936 uveřejněny v „Pravdě“ štvavé články proti Šostakovičovi (mířily na operu "Lady McBeth ze Mcenského Újezdu" a balet "Světlý pramen") nebyla už naděje, že by se "Zlatý věk" ještě někdy objevil na jevišti. Šostakovič se prý při této příležitosti zařekl, že už nikdy žádný balet nenapíše.

Až v sedmdesátých letech přišel Jurij Grigorovič s myšlenkou balet „revitalizovat“, avšak Šostakovič byl zásadně proti. Grigorovič se mohl pustit do práce až po Šostakovičově smrti v roce 1975. Ponechal Šostakovičovu hudbu ale jinak společně s Isaacem Glikmanem vtiskl dílu novou podobu. Premiéra staronového "Zlatého věku" se konala v listopadu v roce 1982 ve Velkém divadle v Moskvě. Současná inscenace pochází z roku 2006 a v letošním roce je její nasazení do repertoáru Velkého divadla poctou Šostakovičovi k jeho 90. narozeninám. 16. listopadu na "Zlatý věk" do moskevského Velkého divadla zavítala i vdova po skladateli Irina Šostakovičová, která je pamětnicí premiéry před necelým půl stoletím.

„Zlatý věk“ přináší „sovětské“ téma – boj starého času s novým, který probíhá mezi čtveřicí mladých lidí. Jaška (Michail Lobukin), tanečník v kabaretu „Zlatý věk“, a jeho obdivovatelka Ljuška (Jekaterina Krysanova) jsou symboly „prohnilé buržoázní morálky“, zatímco rybář Boris (Ruslan Skvorcov) je ztělesněním sovětského člověka a jeho láska v něj přetvoří také Ritu (Nina Kapsova), původně taneční partnerku Jašky. Příběh může ve starší generaci, v pamětnících sovětského režimu, vzbuzovat poněkud nedůvěru – myslí to autor vážně? a tato otázka je bude patrně zaměstnávat po celé představení.

Příběh se odehrává v jakémsi přímořském jihoruském městečku v roce 1923, jak prozrazuje nápis. Pro nás, kteří jsme se dobře neučili sovětské dějiny, je skoro neuvěřitelné, že sedm let po revoluci mohly v Rusku existovat takové podniky jako byl kabaret „Zlatý věk“. Dostává se nám zde historické lekce - v době nové ekonomické politiky bylo ještě v Rusku povoleno soukromé podnikání - a zároveň i poučení, k čemu takové podnikání vedlo a proč asi bylo nutno jej zlikvidovat – bylo to působiště nekalých živlů – sám Jaška byl vůdce místního gangu a v kabaretu se scházeli zastánci starých pořádků. Ale ani stejná stranická příslušnost nevadila Jaškovým kumpánům, aby je příležitostně neokradli.

Dvojakost doby se ukazuje v první scéně, kde se koná slavnost a mladí komsomolci hrají agitační divadlo. Prohánějí se po scéně s prapory, které svým tvarem trojúhelníka spíš patří k nějakému církevnímu procesí avšak jsou označený srpem a kladivem a pěticípou hvězdou. Z podobných trojúhelníků je sestavena opona oddělující podle potřeby vnějšek od interiéru kabaretu. Obraz působí velmi avantgardně, asociuje kubismus, konstruktivizmus, Malevičovy malby (kostýmy a scéna Simon Virsaladze).
Na slavnosti zahlédne Boris oděný příznačně stále v oslnivě bílou barvu Ritu (ta má nyní ještě červené šaty snad jako stavovský znak bývalé honorace). Je to zjevně láska na první pohled spouštějící další události. Boris Ritu později hledá a nachází ji ve „Zlatém věku“. Když Rita přetančí svůj povinný part po boku Jašky, shazuje ze sebe přepychové šaty a možná i staré myšlení. Její briskní proměnu a přechod do jiného tábora značí bílý kostým. Tančí pak s Borisem nesmírně lyrický, něžný milostný duet, který na moment vymazává ; jakékoliv ideologické rozlišování.

Idylické završení prvního aktu je narušeno ve druhém dějství Jaškovou reakcí. Jaška - stále v černém jednou jako gentleman z kabaretu, podruhé jako vůdce gangu, je zklamán, uražen, rozezlen a jeho výhružná gesta a „agresivní“, "zdeformované" skoky vskutku vzbuzují hrůzu. Nechce dovolit Ritě, aby ho opustila a přesvědčováním, výhružkami a útoky proti ní i Borisovi se ji snaží udržet. Do vyhrocené situace se přimíchá Ljuška, která chce Jašku pro sebe, a když vidí jeho závislost na Ritě, ze žárlivosti se ho pokouší zabít. Obětí se ale stane nakonec ona.
Doslovně černobílá pohádka je u konce, dobří zvítězili, zlí byli potrestáni a v městečku opět oslavuje komsomolská mládež tentokrát své hrdiny Borise a Ritu.
V tomto lehce schematickém dění, která ale nepostrádá patřičnou dávku napětí, vyniká výtvarná a pohybová charakteristika postav a situací. Energický, nebojácný Boris, v přímočarých liniích skoků, s „geometrickými“, údernými gesty, člověk s pevným přesvědčeníma a vždy vztyčenou hlavou, suverén ovládající prostor. Proti němu Jaška, na podiu okouzlující tanečník, elegán, gentleman, s druhou drsnou a zlou tváří, prohnaný a vychytralý, sehnutý a v polodřepu s měkkými plíživými pohyby, když chystá nějakou krádež, vztekloun, násilník, ú točník, kdy se při jeho zlobných explozích otřásá svět. Jeho styl, styl postarších návštěvníků i osazenstva kabaretu, všechny tance - tango, foxtrot, ale také provokativně pestré barvy a vyumělkované kostýmy mají vyjadřovat dekadentního ducha buržoazie a negativa minulosti. Jejich protikladem jsou radostné tance s prvky folkloru, které předvádí mládež v jednoduchých červenobílých nebo modrobílých svazáckých uniformách. Do starého „zlatého věku“ patří také Ljuška, lehkomyslná, s nadneseným úsměvem, frivolní a vyzývavá, pohrávající si se svými nápadníky, která se projevuje "neuroticky" přerušovanými a nedokončenými figurami. Také ona se nechává unést svou vášní až k smrtelnému útoku. Rita je ve svém výrazu jemná, její pohyby plynou v jedné vlnící se linii, je rezervovaná s nasazeným umělým úsměvem při tanci v kabaretu, ale dokáže být velmi emotivní s velkou škálou gest ve střetech s Jaškou.

Nad peripetiemi tohoto dobrodružně romantického příběhu lze rozpačitě pokrčit rameny, případně nevěřícně zakroutit hlavou, ale nelze mu upřít umělecké kvality pokud jde o výpravu, choreografii a taneční a herecké výkony všech představitelů, tak jak to u Velkého divadla ani jinak není možné. Konec konců nepřipomíná tato situace tak trochu dobře vystavěné televizní seriály s hereckou elitou z minulého režimu, které se u nás stále úspěšně vysílají?
„Sovětské téma“ ale z jiného pohledu čeká diváky také při příštím přenosu z Moskvy 6. listopadu, kdy uvidí komický balet Světlý pramen rovněž na hudbu Dmitrije Šostakoviče.

www.prenosydokin.cz