Scéna.cz 

Popelka highlight Australského baletu

Po rozpačité „Spící krasavici“ přišel Australský balet s titulem jiného „levelu“. 4. prosince zařadil na program baletních přenosů do kin svou originální Popelku skvící se slavnými jmény. V roce 2013 ji nastudoval přímo pro Australský balet současný nejuznávanější ruský choreograf Alexej Ratmansky a kostýmy a výpravu vytvořil neméně proslulý francouzský scénograf Jérome Kaplan.
Oba tvůrci se pohlédli zpět do minulosti, do doby, kdy Sergej Prokofjev skládal hudbu a nechali se inspirovat tehdejšími surrealistickými výtvarnými trendy.

Světničku, kterou Popelka poklízí, lze sice situovat do jakési historické pohádkové doby, kdyby ji nerušila růžová pohovka ve tvaru rtů, kohoutek na vodu u dřezu a velký pojízdný obraz Popelčiny zesnulé matky, před nímž Popelka často vzpomíná.
Do této „zešikmené“ pohádkové reality podniká divoké vpády Popelčina macecha a její trochu retardované dcery. Jejich nepřiměřenost, nepozornost, nepochopení situací, které je po celou dobu mocným zdrojem humoru, se projevuje jak surrealistickým vzezřením – předimenzovanými účesy, líčením a oděvy, když se šňoří na nadcházející ples, tak bravurními komickými eskapádami. Je až nepředstavitelné, k jakým pohybovým kombinacím dospěl Ratmansky v „karikování“ baletu na špičkách.

Popelka to nemá lehké nejen se sestrami a macechou - potíže ji působí i otec alkoholik, který se jen lehce mihne scénou. Má na své straně ale dobrou vílu s dlouhým nosem a brýlemi, která ji také přiměje k návštěvě plesu. Bílé plesové šaty jen s topem bez ramínek jsou vskutku nádherné, ale Popelka - Lana Jones v nich působí poněkud robustně a atleticky, což ještě vynikne v přítomnosti křehkého Prince (Daniel Gaudiello). Nicméně na tuto menší disproporci lehce zapomeneme zcela pohlceni jejich nádhernými pas de deux – např. seznámení na plese, milostné scény v parku. Pojí se v nich lyrika i humor, něžnost i ohnivost, gesta váhání, rozpačitosti, sympatií, zamilovanosti, naprostého okouzlení. Jejich poetičnost překypuje snad ještě větší mírou vynalézavosti než na opačném pólu v případě humoru. Úchvatně působí scéna v parku, kdy si Princ a Popelka vyznají lásku a kdy se stromy najednou promění ve výstražně tikající hodiny s oky, které Popelce ukazují, že je už nejvyšší čas odejít a že už byl tento čas vlastně překročen.

Na plese v zámku v kulisách připomínajícím záměrně malachitový sál v Sankt Petěrburku se sestry i macecha dopouštějí dalších trapností, které vyvolávají údiv u přítomných účastníků slavnosti a smích diváků v auditoriu – všechny tři prozrazují svůj neurozený původ, svou neohrabanost a obhroublost ve vysoké společnosti a nejsou „in“ - aristokratky mají na sobě kalhotové kostýmy a nikoliv plesové šaty. Když se nakonec přizpůsobí, je opět pozdě, protože teď už zase vládne móda plesových rób a tak to jde s nimi pořád dokola.
Poetická je rovněž pouť Prince za dívkou, které patří střevíček. Cestuje virtuálně po celé zeměkouli, lodí po moři, vlakem a nakonec autem podzimní alejí až se dostane ke své vytoužené a pohádka může skončit.
Tanečním hrdinou této pohádky se zdá být spíše Princ než trochu hřmotná Popelka, ale v souboru pravděpodobně není žádná jiná vhodnější tanečnice. Jak je u novátorských inscenací pravidlem, je třeba nejen mít dobrou taneční techniku ale i hrát a to se všem dařilo skvěle, jak dokazovaly detailní záběry kamery.
Kdo se nenechal odradit prvním přenosem z Austrálie, učinil dobře neboť Ratmanského „Popelka“ je nesporně highlight Australského baletu. Jaká bude Coppélie se zatím můžeme jen dohadovat nebo vyhledávat recenze, skutečně se to dozvíme v dubnu příštího roku.