Scéna.cz 

Z první řady... Orfeus

Orfeus
Legendární operní dílo C. Monteverdiho v inscenaci J.-P. Ponella k 450. výročí narození skladatele. Účinkují: Ph. Huttenlocher, D. Turban, T. Schmidt, R. Hermann, G. Linos, W. Gröschel a další. Monteverdiho ensemble Curyšské opery řídí N. Harnoncourt (Premiéra). Opera – nebo lépe řečeno hudební báje – L’Orfeo Claudia Monteverdiho byla od své únorové premiéry v mantovském Palazzo Ducale v roce 1607 považována za něco zásadního, co zahajuje novou a jinou epochu hudebního dramatu. Claudio Monteverdi vydal za podpory rodu Gonzagů nové hudebně dramatické dílo o dva roky později tiskem, který po mantovské premiéře šířil slávu Orfea po celé Itálii a později i dále za Alpami. Vznikl tak prototyp budoucí partitury – místy jen náznakové, místy spoléhající na vžité konvence a jindy zase exaktní a blízké našemu pojetí.

Během druhé poloviny 17. a prakticky až do konce 19. století byl Monteverdiho Orfeo vnímán jako dílo knižní, o němž se dočteme v dějinách hudby. Nikdo jeho zvukovou podobu vlastně neznal. S procesem obnovy historické hudby se v průběhu minulého století stalo jedním z nejčastěji připomínaných, diskutovaných i nahrávaných hudebně dramatických děl rané opery. O co v příběhu jde? Nymfy a pastýři oslavují svatbu Orfea a Eurydiky. V lese zpívá Orfeus stromům a zvířatům, vtom ho ale přeruší žena – posel, italsky La Messagera, se zprávou o Eurydičině smrti. Orfeus chce Eurydiku najít a sestoupí proto do Hádu, říše mrtvých, a chce si vyprosit svoji manželku zpět. Odvést si ji může, ale pod podmínkou, že se cestou zpět ani jednou neohlédne. Bylo ironií osudu, že v té době zemřela Monteverdiho manželka, zpěvačka Claudia Cattaneo, matka dvou skladatelových synů. Nad čtyřicetiletým Claudiem Monteverdim se začaly stahovat mraky starostí existenčních i osobních. Už se podruhé neoženil, zůstal zbývajících 36 let osamoceným vdovcem. Dílo uvádíme k 450. výročí narození autora, kterého dnes vnímáme jako zakladatele operního žánru. A to v nastudování Curyšské opery pod taktovkou Nikolause Harnoncourta. Autorem jevištní podoby je jeden z nejvýznamnějších operních režisérů 70. a 80. let minulého století, Jean-Pierre Ponelle, který pak podle své curyšské inscenace natočil televizní film. Nechť je toto dílo i připomínkou vynikajícího dirigenta N. Harnoncourta, který loni na jaře zemřel. Opera – nebo lépe řečeno hudební báje – L’Orfeo Claudia Monteverdiho byla od své únorové premiéry v mantovském Palazzo Ducale v roce 1607 považována za něco zásadního, co zahajuje novou a jinou epochu hudebního dramatu. Claudio Monteverdi vydal za podpory rodu Gonzagů nové hudebně dramatické dílo o dva roky později tiskem, který po mantovské premiéře šířil slávu Orfea po celé Itálii a později i dále za Alpami. Vznikl tak prototyp budoucí partitury – místy jen náznakové, místy spoléhající na vžité konvence a jindy zase exaktní a blízké našemu pojetí. Během druhé poloviny 17. a prakticky až do konce 19. století byl Monteverdiho Orfeo vnímán jako dílo knižní, o němž se dočteme v dějinách hudby. Nikdo jeho zvukovou podobu vlastně neznal. S procesem obnovy historické hudby se v průběhu minulého století stalo jedním z nejčastěji připomínaných, diskutovaných i nahrávaných hudebně dramatických děl rané opery. O co v příběhu jde? Nymfy a pastýři oslavují svatbu Orfea a Eurydiky. V lese zpívá Orfeus stromům a zvířatům, vtom ho ale přeruší žena – posel, italsky La Messagera, se zprávou o Eurydičině smrti. Orfeus chce Eurydiku najít a sestoupí proto do Hádu, říše mrtvých, a chce si vyprosit svoji manželku zpět. Odvést si ji může, ale pod podmínkou, že se cestou zpět ani jednou neohlédne. Bylo ironií osudu, že v té době zemřela Monteverdiho manželka, zpěvačka Claudia Cattaneo, matka dvou skladatelových synů. Nad čtyřicetiletým Claudiem Monteverdim se začaly stahovat mraky starostí existenčních i osobních. Už se podruhé neoženil, zůstal zbývajících 36 let osamoceným vdovcem. Dílo uvádíme k 450. výročí narození autora, kterého dnes vnímáme jako zakladatele operního žánru. A to v nastudování Curyšské opery pod taktovkou Nikolause Harnoncourta. Autorem jevištní podoby je jeden z nejvýznamnějších operních režisérů 70. a 80. let minulého století, Jean-Pierre Ponelle, který pak podle své curyšské inscenace natočil televizní film. Nechť je toto dílo i připomínkou vynikajícího dirigenta N. Harnoncourta, který loni na jaře zemřel.
Vysílání: 15.5., 20.20 hod., ČT art, Z první řady... Claudio Monteverdi – 450 let