Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Jan Riedlbauch – básník hrající na flétnu

autor: archiv

Prozraďme, že jste ročník 1948. Jak jste se dostal k flétně? Toužil jste na ni hrát od počátku?
Hraju od dvanácti let. Tehdy jsem ve Strakonicích, ve svém rodném městě, slyšel dvojrecitál hoboj – flétna. Pan Hanták interpretoval Bozzu, Václav Žilka Debussyho Syringu. Hoboj mi byl blízký vábivou kantilénou a sladkým bukolickým nářkem. Ale nebyl učitel, ani možnost koupit nástroj, a protože na LŠU byla právě volná stará dřevěná flétna, dostalo prim flauto traverso.

Co studia?
Za profesionální dráhou jsem musel na soukromé hodiny k Milanu Munclingerovi do Prahy. Oba nás, kromě hudby samozřejmě, sbližovala i láska k výtvarnému umění a literatuře. Já už jsem měl své první nesmělé pokusy s verši za sebou… Když mi bylo čtrnáct, maminka mi k Vánocům darovala Dostojevského Výrostka. A Munclinger byl blázen do Bratří Karamazových… Potom jsem byl šest let na pražské konzervatoři žákem Petra Brocka a na AMU Františka Čecha. Komorní hru jsem si nenechal ujít na soukromých lekcích famózního flétnisty, sólisty České filharmonie Gézy Nováka. Jak ten uměl fantazijně uchopit flétnové sólo třeba v Debussyho Předehře k Faunovu odpoledni! Nebo v Ravelově Dafnisi a Chloé!

To už jste hrál první flétnu v orchestru opery Smetanova divadla, dnes Státní opery…?
Ano, tam jsem působil sedm roků. Protože jsem ale byl zároveň dost vytížen sólovou hrou a pedagogickým působením, svou činnost jsem redukoval. Odešel jsem z divadla a přešel na konzervatoř. Psal se rok 1977 a já jsem tam dodnes. V té době jsem spolupracoval s řadou výborných muzikantů i souborů, jen namátkou – s houslisty Petrem Škvorem a Václavem Hudečkem, s klavíristy Františkem Kůdou a Ivanem Klánským, s Ensemble Martinů a s bratrem Josefem, s violistou Janem Pěruškou, s cellistou Janem Pípalem, s dechovými kvintety – Kvintetem 74, kvintetem Bohemia, s Novákovým dechovým kvintetem… A s Pražským dechovým kvintetem, světovým sdružením, jehož obnovu inicioval roku 1968 profesor konzervatoře flétnista Jan Hecl. Ta šňůra by byla opravdu dlouhá, takže: nyní hrávám s klavíristou Danielem Wiesnerem a především s kytaristou Miloslavem Klausem, laureátem světové soutěže Concours Internationale de Guitarre pořádané Rádiem France v Paříži. S ním přes dvacet let tvoříme Gran Duetto Concertante. Projeli jsme spolu nejen Evropu, ale vystupovali jsme i učili také na kurzech v USA, Mexiku, na Kubě, v Kostarice, Kolumbii…

Jméno Riedlbauch, Vaše příjmení, je společné rozvětvené umělecké rodině. Kolik vás vlastně bylo nebo je?
Pocházím ze šesti sourozenců, jsem v pořadí čtvrtý, první rozený v jižních Čechách. Nejstarší Rudolf, akademický malíř a kdysi hráč na klarinet, sestra Anna, inženýrka ekonomie a skladatel Václav, dnes profesor HAMU a ředitel České filharmonie, se narodili v západních Čechách na Rokycansku. Tam, v Klabavě, zakotvil kdysi otcův kovářský rod z Bavorska. V matrikách jsme našli datum 1571 a jméno kováře Jana Ridlpaucha. S tím různopsaním příjmení máme ostatně během staletí potíže dodnes. Maminčin otec Vacík byl Čech, ale její matka, babička Anna Tauschek, pocházela z Horních Rakous. Oba moji rodiče měli výborný hudební sluch a byli dobrými amatérskými muzikanty: otec Rudolf hrál na akordeon a báječně improvizoval lidové písně na foukací harmonice – snad inspirován svým bratrem Bedřichem, který jako předposlední kovář rodu se naučil sám na křídlovku. Maminka Veronika krásně zpívala a v dětství hrála na housle. Odtud se datuje houslová inklinace bratra Josefa a sestry Marie, dnes členů orchestru FOK. Škoda, že nebyly v našem dětství peníze na nákup klavíru: to byl vždy sen sestry Anny, která dnes svou uměleckou duši realizuje alespoň v zahradní architektuře… A do rodiny přibyli i další kumštýři. Švagrové Lumír Vaněk, fagotista, a hobojista a skladatel Vratislav Petr Černík, dále švagrové – loutkoherečka Ljuba, varhanice Gabriela, flétnistka Zuzana. V mé současné rodině, díky péči ženy Jany, mají blízko k hudbě, poezii i dramatickému umění i obě mé dcery, Tereza a Veronika: Tereza píše básně jako já, vystudovala češtinu a francouzštinu, Veronika po absolvování češtiny a hudební výchovy studuje nyní režii a dramaturgii na DAMU.

Poezie je vaší hlubokou láskou. Také po rodičích?
Sklon k lyrice mám asi po mamince, expresivitu zase po tátovi. Vzpomínám, jak barevně uměla maminka vyprávět pohádky Němcové, Erbena, Andersena. Já se soustavně věnuji psaní veršů vlastně už čtyřicet let.

A co ty vaše „mateníky“?
To určitě narážíte na konvolut básní Mateníky v jestřábově žlutém oku… Kompozici vybral a uspořádal můj přítel, excelentní český básník Jaromír Zelenka: Ano, mateníky – slovo, které si lidé často pletou s matečníky ve včelím úle. Ale mateník byl lidový tanec, který střídal liché a sudé takty, takže mátl tanečníka, aby musel měnit během tance krok. Pan učitel Režný, Strakoňák, výborný znalec folkloru a hráč na dudy, mi řekl, že tento tanec je vymezen prostorem Prácheňska, Horních Rakous a Bavorska, tedy regionu, kde se vyskytovali i moji předkové. Věru zvláštní, protože tuto informaci jsem získal až dlouho po vydání Mateníků…!

A co vaše múza dělá nyní. Chystáte něco nového?
Ano. Zelená bříza, Zpěvy pro otce, to je pracovní dvojnázev knihy veršů, kterou bych rád věnoval tatínkovi, který nás opustil loni zjara, a Vojtěchu Matějkovi, bratru přítele Miroslava, který tragicky zahynul při autonehodě před třemi roky. Bylo mu pouhých třiadvacet… Ve sbírce budou samozřejmě i básně pro maminku, verše krajinné – naše blata, podhůří, také kraj českorajský, kde máme nyní venkovský dům. Smrt musí být vyvážena rudimentárností života, i když já jako barokně filozofující básník se vůbec nebráním temným propletencům jungovsky působící metafyziky. A kdo zná naše pošumavské únorové masopustní reje, ví, že v poezii – jako kůly v hluboké závěji – vytyčím i velký a jasný prostor nejen pro tvář člověka, ale i pro masku.

Přátelé a blízcí vás prý občas titulují pane rytíři. To je legrace?
Ne, to má reálný podklad, to není jen něžné škádlení. Já jsem totiž dostal od francouzské vlády loni v září, za rok 2002, vysoké vyznamenání Francouzské republiky, datované Napoleonem Bonapartem z roku 1808. Byl jsem poctěn stříbrnou medailí rytíře řádu Akademických palem. Francouzsky to zní ještě honosněji: Le Chevalier dans l´Ordre des Palmes Académiques; a to za více než třicetiletou spolupráci Čechů s Francouzi na poli hudby francouzské i české, klasické i moderní, v kombinaci s moderními českými i francouzskými básníky, herci, často uprostřed obrazů našich i jejich moderních výtvarníků. Těch výstav, koncertů, recitování: malíři Louis Marcoussis, Auguste Herbin, básníci Francis Ponge, Yves Bonnefoy, Philippe Jaccottet, Henri Michaux, Yves Bergeret, skladatelé Serge Niggue, Jean-Claude Eloy… těch jmen a děl by byly opravdu stovky. Alespoň za všechny spoluzúčastněné budu jmenovat nedávno zemřelé přátele, skladatele Pavla Jeřábka a hlavně v Paříži donedávna žijícího Vojtěcha Saudka, skvělého člověka, a hudebního skladatele, s jehož francouzskou ženou, herečkou Agnes, jsme kombinovali Saudkovy skladby s přednesem Baudelaira, Verlaina, Tristana Corbiéra…

Tóny a verše propojujete také při spoluorganizování festivalu Doteky hudby a poezie, kde působíte jako dramaturg jejich literárních koncertů. Děláte to s potěšením?
Ano, s Miroslavem Matějkou, flétnistou a vedoucím současného Ensemble Martinů pořádáme už šestý ročník. Festival se uskuteční na přelomu roku od 13. prosince do 18. ledna v Lichtenštejnském paláci na půdě HAMU. Za pozornost stojí třeba večer s názvem Soirée Prague – Paris, Sonatori Ensemble, Taková láska… se Smetanovým triem a poezií Josefa Kainara i předčasně zemřelého básníka, brněnského Karla Křepelky. Určitě by si posluchači a milovníci poezie neměli nechat ujít Ortenovy Elegie nebo poezii moderních autorů Lumíra Vaňka či Lubora Jeníka, hrdého a vyhraněného amerikanizujícího básníka, ignorujícího svůj těžký a nezáviděníhodný úděl vozíčkáře.

Petr Veber

1.11.2004 23:11:27 Redakce | rubrika - Rozhovory

TIP!