Scéna.cz 

Antonín Dvořák v podání Pražské komorní filharmonie

Jakub Hrůša je novou hvězdou na českém dirigentském nebi a aspiruje tam na svit první velikosti. Po maturitě na gymnáziu studoval dirigování na Hudební fakultě AMU v Praze u Jiřího Bělohlávka a dalších pedagogů, dnes je tady pod vedením Jiřího Bělohlávka doktorandem dirigování. Jako student už šéfoval několika amatérským orchestrům, hostoval u profesionálních těles doma i v zahraničí, byl asistentem šéfdirigentů České filharmonie a dokázal i posbírat několik cen v mezinárodních dirigentských soutěžích. Dnes je mj. šéfdirigentem Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně a asistentem šéfdirigenta Orchestre Philharmonique de Radio France. Toto CD nahrál s Pražskou komorní filharmonií jako její hlavní dirigent. Je to vzdělaný a nápaditý umělec a bývá často srovnáván se svým učitelem Jiřím Bělohlávkem: připomíná jej nejen postavou, dirigentským gestem a hudebním pojetím skladeb, ale i mluvou a pohyby. Přece jej však nelze mít za bělohlávkovského epigona. Je dobře, že ve svých teprve 25 letech má pevný vzor, o který se může opřít, že má zralé východisko, na jehož půdě se pohybuje s jistotou. Na rozdíl od skladby má dirigování jiné priority než skladba: neočekává se od něj originalita či objevování nových světů, ale interpretační koncepčnost a nápaditost, pohybová názornost, sugestivita gesta i mimiky, autorita u hráčů a vzájemné porozumění s nimi. To všechno Jakub Hrůša má. A při interpretaci drobnějších skladeb Antonína Dvořáka pro obsazení komorního orchestru z roku 1879 i v Burghauserově instrumentaci Valčíků měl dirigent navíc ještě výhodu: je to repertoár, který orchestr dobře zná a nejednou hrával.

Lze tedy předpokládat, že se nemusel příliš dlouho věnovat seznamování tělesa s díly a záhy mohl začít tvořit. Výsledek je velmi krásný: každá skladba je přesně výrazově, tempově i stavebně profilována; kontrastuje se sousedními a přitom výrazně přispívá k pestrému obrazu celku. Jakub Hrůša do sebe nasál českou tradici interpretačního zacházení s osobitou hudební invencí Antonína Dvořáka a je doma v jejím moderně angažovaném a živém uplatnění. Má přitom sklon k trochu živějším tempům, která si při schopnostech Pražské komorní filharmonie může dovolit. Je to patrné zejména v polce, ve finální větě České suity a živějších Valčících. Dvořákově hudbě to sluší, rychlejší pohyb ji oživuje – zejména, když tempo není nikde přehnané. Překrásný je i zvuk Pražské komorní filharmonie. Žák tady dokázal plně navázat na to, co jeho učitel vybudoval a zkultivoval. Je to překrásné CD; jsem přesvědčen, že i ve srovnání s četnými staršími snímky této hudby velmi čestně obstojí.

SUPRAPHON SU 3867-2
Antonín Dvořák, Česká suita D dur op. 39, B 93, Polonéza Es dur, B 100, Valčíky op. 54, B 93, Pražská komorní filharmonie, řídí Jakub Hrůša
Hudební režie Jaroslav Rybář, zvuková režie Stanislav Sýkora, střih a mastering SR Studio Praha, nahráno 29.–31. října 2005 ve studiu Domovina v Praze.
Celkový čas 55:10