Scéna.cz 

Mírně rozvlněné Labutí jezero

Po třinácti letech bylo v Národním divadle nově nastudováno Čajkovského LABUTÍ JEZERO (naposledy 1996 Erich Walter, Růžena Mazalová a Vlastimil Harapes). Provedením tohoto úkolu mírné obměny v rámci tradice, tak aby nebyl provokován vkus místních diváků, byl pověřen dánský tanečník a choreograf, v současnosti ředitel Finského národního baletu Kenneth GREVE. S Labutím jezerem má bohaté zkušenosti, sám tančil roli Prince ve více než jedenácti verzích, mimo jiné v Baletu Pařížské opery s Rudolfem Nurejevem, kterého dodnes považuje za svůj vzor.
Ze svého působení si odnesl pocit, že příběh, tak jak se běžně podává, postrádá v některých směrech logické vazby mezi hrdiny. V pražském nastudování se snažil chybějící články doplnit, přesto se musí divák velmi soustředit, aby některé momenty dešifroval.

Částečné vysvětlení se divákům dostane hned na počátku - za průhlednou oponou se malý princ se svou matkou- královnou loučí u hrobu s mrtvým otcem. Hoch se nemůže se smrtí otce smířit, a proto chůva přivádí jeho nejlepšího kamaráda Benna, aby ho rozptýlil. Chlapci se začnou škádlit a z polštáře, kterým po sobě házejí, vypadne labutí pero, které se pak „vznáší“ celým příběhem. Chůva jim přečte pohádku o labuti, chlapci usínají a - děj se posouvá do „reálného“ času.
Celý zámek oslavuje princovy narozeniny – čaroděj Rudovous se objevuje jako partner královny a princovi, kterého nenávidí, daruje samostříl. Při lovu v lese pak prince svrhne do jezera. Zachrání ho dívka Odetta, do níž se princ zamiluje a kterou čaroděj promění v Labuť. Děj se dále odvíjí až k happyendu, i když hořkému, protože se neobejde bez obětí – Benno se obětuje za prince a princ chce dát svůj život za Odettu, kterou tak zbaví kletby. Vynáší dívku z jezera a z jejího těla padá poslední labutí pero.

Obměněn nebyl jen samotný příběh ale i celé aranžmá. Choreografie vychází z klasické verze Mariuse Petipy a Lva Ivanova z roku 1895. Všichni se tedy mohou těšit na slavné pasáže – lyrická dueta Prince a Odetty, pas de quatre labutí ve 2. aktu, Odiliiny piruety ve 3. aktu a další, které přirozeně i zde jsou vrcholnými okamžiky. Je však celkově pestřejší, oživená prvky z moderního tance (např. Princ a Odetta jako dívka), v některých částech se objevuje jiná technika (např. odlišné skoky, piruety v roli Prince ve 3. aktu, adagio ve 4. aktu atd).
Postavy prožívají své osudy s větší emocionální hloubkou – zoufalý smutek Odetty – Labutě kontrastuje s vyzývavým sebevědomím Odilie, introvertní Princ, uhlazený, chladný a elegantní zloduch Rudovous, nevyrovnaná královna matka.

Scénograficky (scéna a kostýmy Karin Betz, světelný design Pavel Kremlík) je představení zasazeno do „multikulturního“ rámce. Karlštejn v pozadí, německy laděné kostýmy, španělský, maďarský a ruský folklór v 1. a 3. aktu, více reálně laděném, sice působí poněkud muzikálově, zato 2. a 4. akt má snovou, pohádkovou atmosféru, kde jezero je vytvořeno projekcí, přes níž se valí nepřetržitý proud dýmu (díky skvělé práci techniků neobtěžující diváky v předním řadách, jak bývá zvykem), k tomu bílá podlaha, bílé kostýmy labutí s opravdovým peřím.

V hlavních rolích figurují Zuzana Susová, v alternaci Nikola Márová - jako Odetta – Odilie, Jiří Kodym a Michal Štípa jako Princ, Alexandre Katsapov a Richard Kročil jako Rothbart – Rudovous, Karel Audy a Jiří Waňka jako Benno, Michaela Černá jako Královna a další členové Baletu ND, ve sborech i mladí posluchači Taneční konzervatoře hl.m. Prahy.

Tanečníci vykonali své – a říká-li Nikola Márová, že se jí v tomto novém Labutím jezeře dobře tančí - je možné dodat, že záleží na vkusu diváků, zda se jim na toto představení – i přesto, že ve srovnání s tradiční verzí se zdá být trochu „rozvlněné“ – bude dobře dívat.