Scéna.cz 

Dramatizace románu Karla Čapka Hordubal v ND

Byl Hordubal ušlápnutým manželem, který se stal po návratu z „vel¬kého světa“ racionálním liberálem? Nebo naopak osamělým mužem, chvílemi dojemným i komicky zabedněným člověkem, jemuž se svět změnil náhle před očima? Slavný román Karla Čapka je zajímavý především dvojím úhlem pohledu, tedy neustálou konfrontací představ a skutečnosti. Inscenaci nastudoval nový kmenový režisér Činohry ND Michal Vajdička, v jehož režijní práci lze pozorovat i prvky konzervativního modelu divadla ozvláštněné o moderně vystavěné, řemeslně propracované jevištní situace, při tvorbě výrazných charakterů především precizně pracuje s herci – a pro nastudování Hordubala je tedy skvělou volbou.
Premiéry 1. a 2. prosince 2022 od 19:00 hod v Národním divadle.

Dramaturgyně a autorka dramatizace Ilona Smejkalová o inscenaci:

Před deseti lety, konkrétně 14. listopadu 2012, mě poprvé napadlo dramatizovat Hordubala – bylo to ještě v jiném divadle i s jiným režisérem. Viděla jsem tehdy po čase Fričův film Hordubalové, román si znovu otevřela a nápad si tehdy poprvé zapsala. Mně osobně bylo téma Hordubala blízké i proto, že pocházím z moravské vesnice na Vysočině, z prostředí ovlivněného jak katolicismem, tak určitou velmi specifickou a pečlivě dodržovanou rituálností. Spousta věcí se za těch zhruba sto let nezměnila, byť rusínská vesnice u Čapka je něčím vskutku izolovaná a svérázná, určitě není zas tak jiná než moje rodná Černá.
Když jsme začali s režisérem Michalem Vajdičkou nad dramatizací přemýšlet, napadalo mě několik možných variant. Nejdřív mi přišla nejschůdnější cesta začít objevením mrtvoly a vyšetřováním. Pak jsem se teprve chtěla vrátit na začátek, odvyprávět pasáž až do smrti Hordubala, ne vše ovšem prozradit. A až poté (z)dokumentovat celý soudní proces. Anebo pracovat s dramatizací čistě jako s detektivkou? Co zkusit první část do Hordubalovy smrti lineárně odvyprávět, ale mnohem stručněji než je v románu? Nechat tam různé dějové díry a trhliny i zjevné nedořečenosti, teprve u soudu ta jednotlivá místa postupně doplnit. Anebo je naopak vyprávět trochu jinak, z jiné perspektivy?
Nakonec mi vykrystalizovaly dva možné způsoby vedení vyprávění. Buď dramatizaci vést opravdu čistě chronologicky, anebo jevištní adaptaci pojmout jako soudní proces s různými flashbacky a odbočkami. První varianta by víc pracovala s momentem překvapení, druhá mi připadala zase divadelně zajímavější, paradoxně ale i trochu stereotypní. Přemýšlela jsem, jestli se nedají obě varianty nějak zkombinovat, prohodit jejich časová souslednost.

Při debatách s režisérem Michalem Vajdičkou se nám ovšem otevřela další – a pro mě zcela překvapivá – perspektiva: začít Hordubalovou smrtí, ale vyprávět historii Hordubala bez fyzicky přítomného Juraje Hordubala, ukázat jeho osud a život skrze jiné postavy. Skládat jeho příběh jako dvojí detektivku – nejen hledání „vraha“, ale i hledání skutečného Juraje Hordubala, jeho duše. Kým byl, než odešel do Ameriky, a kým byl, když se po osmi letech vrátil?

Když jsme se už rozhodli, že začneme inscenaci Jurajovou smrtí, napadlo nás konfrontovat všechny postavy přímo na pohřebním karu. Na místě a v situaci, která je sice námi vyfabulovaná, ale která umožňuje přivést do jednoho prostoru hlavní postavy a příliš si příběhově a slovně nevymýšlet. Ano, většina postav naší dramatizace opravdu vychází přímo z Čapkova románu, mnohé motivy ovšem rozvíjíme, domýšlíme, dovypravujeme. Konec necháváme otevřený, možná ještě otevřenější než v knize.

Velký prostor ovšem věnujeme osudu Mechajla a Oxeni. V románu se objeví až téměř na konci, přesto v těch několika větách, které nám o této dvojici Čapek sdělí, je najednou vše – nepoučitelnost i jakási rodová podobnost a kletba. Přes všechno, co Mechajl o strastiplných osmi Jurajových letech za oceánem ví, i přes to, že vidí, jak draze Juraj za svou anabázi zaplatil, se totiž i on sám chystá vydat do Ameriky. Snažila jsem se proto vystavět i další možný hordubalovský paralelní příběh. Odraz i obraz Jurajova osudu, příběh mladšího Jurajova bratra Mechajla, muže, který se na vesnici vlastně ani nehodí a svou až feminní náturou je leckomu možná pro smích.

Významnou roli v románu hraje i vtipné využití anglicismů a slovakismů. Snažila jsem se Čapkův jazyk co nejvíce respektovat, dodržet i v připsaných pasážích stylovou jazykovou jednotu, ale nakonec během zkoušení leccos nechala i v obecnější, řekněme současné češtině. Protože i když jsme se všichni snažili vyhnout zbytečným vycpávkovým výrazům, teprve při zkoušení mi došlo, jak moc jsme dnes jazykově zahlceni, jak bezmyšlenkovitě naše věty natahujeme, propašováváme do vět plevelná slova. Ta lapidárnost sdělení a jednoduchých promluv bez kudrlinek mě nesmírně baví, ale vím, jak těžké je pro současné herce a herečky jazykový purismus dodržet.

Herci Radúz Mácha a Filip Kaňkovský, představitelé Štěpána Manyi a četníka Karla Biegla, o inscenaci: