Scéna.cz 

Maso krůtí v NoD ROXY

Skupinka mladých žen (podporovaná ovšem i několika mladými muži za scénou), které si říkají Maso krůtí, představila krátce před Vánoci v NoD ROXY svůj projekt CIRKUSVOBODY. Dívčí punková formace, která předtím vystupovala jako Soul(o)ženy, pod hlavičkou Maso krůtí využila nabídky olomouckého Divadla na cucky, a připravila tady poloimprovizované představení, týkající se všeho, s čím dnes zápasí mladí lidé. A to se silnou nadsázkou. Název můžeme brát jako symbolický, protože to, co nás obklopuje, se jednoznačně cirkusu podobá. Tady to zastoupily blikající světýlka, scéna evokující arénu, i provokativně lascivní zlaté kraťásky protagonistek. Ještě než vejdeme do sálu, je nám vyvolávačem nabízen levný popcorn a program. A to, co nám nabídnou v příštích 90 minutách má v sobě lehkost, hravost a zároveň až vzdornou nezávaznost (nevázanost).

„Uvidíte zcela vídané a uslyšíte zcela slýchané v zapomenutelné show k nepopukání…“ Už předem čelí případné kritice. A je to svým způsobem pravda, protože v divadle, ať se o to kdo chce, jak chce, snaží, už se prostě nic zcela nového nevymyslíme. Jde spíše o to chutně a lákavě věci naservírovat, a dodat jim správnou energii. A to se Masu krůtímu dařilo. Možná, že výsledný dojem byl dán i správným složením publika, které s nadšením a stejnou energií reagovalo, proč mě napadlo: Tak, takhle nějak vzniká kultovní divadlo. Nemusí se podávat nic převratného, ale trefit se do nálady publika, resp. si spřízněné publikum najít. To je základ úspěchu, i když ten se nedá nikdy předvídat.

V názvu představení spojujícím nerozlučně cirkus a svobodu je naznačen klíč. Je tenhle náš svět na jedné straně cirkus, ale patří k němu (naštěstí) i ta svoboda. Ale to neznamená, že nabízené neomezené možnosti jsou skutečně neomezené. Ano, můžeme si dělat, co chceme, jet kam, chceme, mít zaměstnání, jaké chceme, ale přesto svoboda překážky nijak zvlášť neodstranila. To holky ukazují v nejrůznějších kouscích kabaretní skládanky: ke splnění snů je daleko… Nedostaneme se na uměleckou školu proto, že jsme moc malí, velcí, obyčejní nebo naopak příliš výrazní, někdy se prostě necítíme dobře, protože to tak v přírodě a v ženském těle funguje. A ke každé události je možno přistupovat z mnoha stran, a média k tomu dávají spoustu příležitostí. Třeba vytvořit trefné, ale i zcela irelevantní komentáře k čemukoliv (v této části představení je využito autentických komentářů z internetových serverů teď a tady). Budiž řečeno, že skupina oněch punkově naladěných žen – s Janou Flegelovou za scénou a Kateřinou Smržovou, Eliškou Soukupovou a Martou Sobotkovou na scéně – nejen leccos umí v oboru zpěvu, tance i herectví a improvizace, ale zároveň to dokážou podat s nakažlivým klaunským humorem. V jednotlivých etudách – scénkách si různým způsobem pohrávají s tématy aktuálními pro svou generaci, ať jsou to názorně předvedené neúspěšné zkoušky na DAMU, dialogy o politice a její rozporuplnosti, ale i o dalších paradoxech až kafkovských, které provázejí náš život. Sympatické je, že si nehrají na velké umění, a všechna témata pojednají s patřičným nadhledem a schopností udělat si legraci i samy ze sebe. Je to samozřejmě takový ten studentsky laděný humor, kde se mísí banality s trefnými, až filozofickými přesahy, ale možná právě proto to funguje. Tak jen doufám ve dvě věci – že budou mít kde hrát a že se nezkazí…