Scéna.cz 

Havel jako Gogol?

Inscenace Havlovy hry Žebrácká opera, která byla inspirována stejnojmennou hrou Johna Gaye z roku 1728, byla poprvé uvedena přesně před třiceti lety amatérským souborem Divadla Na tahu Andreje Kroba v hostinci u Čelikovských v Horních Počernicích. "Byl z toho velký skandál, policejní vyšetřování, sankce a perzekuce," napsal o tom později Havel, který byl už tehdy zakázaným autorem.
Havlův text vznikl na počátku 70. let a samozřejmě v něm hrály značnou roli narážky na soudobou politickou a společenskou situaci, stejně jako svérázně šroubovaný „pseudovědecký“ jazyk. V souboji podzemních organizací londýnského podsvětí se tu utkávají William Peachum, zdánlivě spořádaný otec rodiny, a kapitán Macheath - proslulý šarmantní děvkař. Prostředky ke zničení konkurence a „přečůrání“ protivníků jsou velice pestré: od nezávazného lhaní přes spolupráci s policií až po nastrčení vlastní dcery do postele konkurenta.

Režisér Michael Lang se chopil tématu po svém a nabídl Havlův text ve zcela novém, překvapivém kabátě. V interpretaci herců Švandova divadla, v ošuntělých kulisách a přehnaných kostýmech připomíná inscenace svět gogolovských hrdinů, a chvílemi bohapustou frašku. Jak v dobrém, tak i v horším... Zvolený princip má své výhody – herci se doslova vyblbnou v portrétech nejrůznějších kreatur obývajících londýnské podsvětí (nejvýraznějším, skutečně roztomilým portrétem je velitel policie Lockit Roberta Jaškowa), sáhodlouhé vědecké monology zdůvodňující cokoli (těch má spoustu především Macheath Michala Dlouhého) jsou nakopnuty a interpretovány tak, že se nenudíme pouhou „rétorikou“. Na druhou stranu mi v některých momentech připadaly situace až příliš přepísknuté, vedené do zbytečných nechutností. To snad může zapůsobit na diváky oblibující reality show, ale pro pravidelného divadelního diváka evokuje trochu zbytečnou snahu dostat z publika smích i za cenu „utírání si nosu židlí“ (např. scéna vybírání holubů z nosu Peachumem a následné přilepení se Lockita na rozmazaný snopel či hledání papíru na utření holého zadku).

Když výše uvedené odmyslíme, styl inscenace dost věrně (bohužel!) evokuje českou skutečnost. Vtipně působí např. bačkorovitost bossů podsvětí, ať už doslova - protagonisté mají až na Macheathe na nohou klasické bačkory na přezku (na konci do nich obují i Mackieho), tak i prostřednictvím jejich stejně přitloustlých (zde přehnaně vycpaných) manželek v teplácích. Stejně ušmudlaně ovšem působí i rádoby světáckost Mackieho kumpánů a domácká image zaměstnankyň bordelu.

Nudně nepůsobí ani oblíbená stereotypnost Havlových replik, které si v průběhu hry ve variacích předávají různé postavy. Naopak – rituály domácích i společenských stereotypů jsou umocněny i pohybově (např. stále stejný nástup Polly k raportu u otce, či stále stejně skřípající zásuvka v pracovním stole Peachumově a Lockitově, či kachní cupitání všech mladých žen, ať už z dobrých rodin, či z veřejného domu).

Tradičně dobrá je v inscenaci hudba, tvořící předěly mezi jednotlivými scénami a navozující fraškovitou atmosféru dějů.
V hereckých kreacích se dařilo především mužským představitelům, vedle Dlouhého a Jaškowa nesmíme zapomenout na Ivana Řezáče v roli subtilního mazaného Peachuma, který se tak rád ukryje v grandiozním poprsí své ženy. Z ženských představitelek si absolutorium zaslouží Johanna Tesařová, která za onemocnělou Jitku Smutnou převzala záskok na poslední chvíli. Její Peachumová je ta správná „vousatá“ matrona, která sice téměř nic neříká, ale vždy má poslední slovo. Má v sobě směšnost, ale i důstojnost připomínající sílu někdejších manželek prvních ruských politiků. Křest ohněm si prožily čerstvá absolventka DAMU Eva Leimbergerová jako Polly a studentka VOŠH Lenka Ouhrabková jako Lucy. Narozdíl od mužských kolegů je na nich přece jen vidět, že se až úzkostlivě snaží plnit přání a pokyny režiséra.

Zamýšlela jsem se nad tím, že v této interpretaci se přece jen ztratila znační političnost Havlova textu. O tom, že dnes je politika jinde – a tedy současná inscenace jí plně odpovídá, jsem se přesvědčila po příchodu domů, kde právě v televizním zpravodajství rozebírali situaci útěku dvou zločinců z věznice na Borech, aniž by kdokoli tušil, kdo jim vlastně pomohl a kdo za to vše ponese odpovědnost... Shoda okolností nebo je doba prostě taková?

Václav Havel: Žebrácká opera
režie: Michal Lang , dramaturgie Renata Venclová, Martina Kinská , scéna Jaroslav Böhnisch, kostýmy Zuzana Krejzková , hudba: Martin Horáček.
Hrají: Michal Dlouhý, j.h., Ivan Řezáč, Jitka Smutná, j.h./ Johanna Tesařová, j.h., Eva Leimbergerová, j.h., Robert Jašków, Veronika Janků, Stanislav Šárský, Apolena Veldová, Klára Pollertová-Trojanová, Petra Bartošová, j.h., Jaroslav Šmíd, Kamil Halbich, Milan Kačmarčík. Lenka Ouhrabková, Anna Kulovaná, Martin Sitta.