Scéna.cz 

HaDivadlo: Pařeniště

Sem tam se na scéně objevují inscenace, které ze všeho nejspíše pojmenovávám jako „studijní materiál“. Právě takovou je hra E.F. Buriana Pařeniště, kterou uvádí HaDivadlo jako součást svého projektu „20.století v HaDivadle“. Hra, která byla jako politická agitka poprvé a naposledy (až do této inscenace) uvedena v roce 1950 v režii autora (který ji ale velmi vzápětí stáhnul), se dnes dostává do zcela jiných souvislostí. Diváci, kteří sice mnohdy nezažili politické procesy 50. let, ale byli odkojení socialistickými frázemi a zajásali na sklonku roku 1989 nad změnou režimu, vidí věci pochopitelně zcela jinýma očima.

V centru pozornosti stojí manželský konflikt, kde se partneři v intelektuální rodině dostávají do základního ideologického rozporu. My dnes samozřejmě stojíme tzv „na druhé straně“, a tak vše, co je řečeno, vnímáme s obrácenými znamínky. Přesvědčení, které ústředního hrdinu vede k udavačství, je nám dnes nepochopitelné. Přirozeně fandíme jeho ženě a jeho chování je pro nás nepřijatelné. Hrůzné je to, že se takové věci opravdu děly (a bezpochyby v různých částech světa dosud dějí).

Viděla jsem inscenaci v rámci přehlídky České divadlo v pražském divadle DISK, tedy nikoliv na scéně, pro kterou byla hra původně koncipována. Na čtvercové scéně „šedivého“ bytu nejprve zahlédneme hromadu „rozházených“ židlí. Dialog mezi partnery – manžely Hoderovými (Ján Sedal a Helena Čermáková) se podobá jakémusi podivnému tanci, při kterém se chvílemi k sobě přibližují, chvílemi oddalují. Režisér J.A. Pitínský si hraje s prostorem, jako by ho pozvolna ohmatává, slova a věty létají vzduchem jako zpomalené míče. Zšeřelé, nevlídné prostředí evokuje ono „pařeniště,“ ve kterém se rodí morální dilemata, hrdinové se dobírají možných východisek ze situace, zásadní rozpor mezi nimi se ale postupně stále zvětšuje. Dusná atmosféra je „oživována“ figurkami, které v bizarních čepicích či kostýmech dokreslují až groteskní kolorit celého příběhu.

Dialogy jsou mnohdy složité, a bez dobových souvislostí až nesrozumitelné. Ve vlastním zájmu se tedy divák soustřeďuje na příběh rozpadu jednoho manželství, a sem tam se zasměje povedené karikatuře úlisného udavače či přesvědčené soudružky. V každém případě je ale hra, i když inscenace je odvedena s pečlivou propracovaností, spíše kuriozitou pro vyhraněný okruh informovaných diváků, kteří budou vnímat dobový text v konfrontaci s dnešním pohledem na toto téma. Pro mě v tomto ohledu bylo nejzajímavější porovnání Pařeniště se současnou hrou Karla Steigerwalda Horáková x Gottwald (La Fabrika), ve které byl tento příběh zasazen do událostí doby tak, jak je vnímáme dnes.

E. F. Burian: Pařeniště
Režie Jan Antonín Pitínský, dramaturgie Vendula Borůvková, hudba Petr Hromádka, scénografie Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková.
Hrají: Helena Čermáková, Ján Sedal, Jana Plodková, Marie Ludvíková, Kamila Kalousová, Marek Pospíchal a další.