Scéna.cz 

To byla moje písnička!

Divadlo na Vinohradech uvádí v české premiéře hru Noëla Cowarda TO BYLA MOJE PÍSNIČKA! „Zákulisí“ je malý dobročinný domov pro vysloužilé herečky. Od jiných institucí tohoto druhu se liší tím, že poskytuje domov pouze bývalým hvězdám či herečkám hlavních rolí, které kvůli stáří, nedostatku prozíravosti či neštěstí upadly do chudoby. Některé z nich získaly penzi čtyři libry týdně z Penzijního fondu krále Jiřího, jiné mají malé, dokonce žalostně malé vlastní příjmy. Žádná herečka pod šedesát let nemá nárok na umístění v domově. „Zákulisí“ je financováno z veřejných zdrojů a založil je roku 1925 sir Hilary Brooks, přední herec, divadelní ředitel a producent své doby. Instituci spravuje z Londýna výbor složený z předních herců a hereček, jednou měsíčně se scházejí a činí rozhodnutí týkající se pravidel a investic.

Hru nastudoval režisér Petr Kracík, přeložila Kateřina Hilská. Scénu navrhl Ivo Žídek, kostýmy Samila Malehová, dramaturg Jan Vedral. Na jeviště se setkávají hvězdy Divadla na Vinohradech – Daniela Kolářová, Marta Vančurová, Jana Štěpánková, Gabriela Vránová, Libuše Švormová, Carmen Mayerová, Lilian Malkina a další.

Dramaturg Jan Vedral k inscenaci uvedl: „Hru napsal ve svých šedesáti divadelník, který žil od svého dětství a pracoval na jevišti jako herec, zpěvák, hudebník, tanečník, bavič a autor desítek her a muzikálů. Napsal ji ve chvíli, kdy pocítil, že stárne - a napsal ji jako poctu herečkám, svým vrstevnicím a dámám ještě o generaci starším. Něco tak jedinečného a výjimečného – pokud jde o „dotaci“ ženských rolí, ve světové dramatice nenajdete. A jsou to role psané hercem pro herečky, s hlubokou znalostí silných i slabých stránek jejich „histrionství“, s porozuměním tomu, co znamená stárnutí a odchod z jeviště pro ty, které si myslely, že divadlo je jejich domov a také mu často obětovaly své soukromí. Jenomže divadlo bere vše a nevrací nic. Ono herce a lidi, kteří je dělají, pokud je tedy dělají pořádně, spotřebuje – to je to „palivo“, kterým se zatápí vztah mezi hercem a divákem, ta energie, která proudí mezi jevištěm a hledištěm. Téměř desítku emeritních hereček umístil Coward do hereckého penzionu „pro bývalé hvězdy a herečky hlavních rolí“. Náhle už nemají ani role, ani diváky – ale herec nepřestává být hercem a hraje i „za kulisami“ – Zákulisí je taky název toho bohulibého sociálního zařízení. Coward skvěle využívá svého komediálního talentu a vyostřuje jednak vztahy mezi dámami vzájemně, jednak mezi nimi jako komunitou a okolním světem. Je tam báječný personál, který ve snaze herečkám vyhovět málem přijde o práci, je tam krásná role starého věrného ctitele, který půl století nosí jedné z dam vždy v neděli kytičku, je tam bulvár, který penzionované celebrity drsně pronásleduje, jsou tam naděje, i zklamání, je tam celoživotní rivalita dvou hereček a bolest dávno ztracené lásky a dodnes živé žárlivosti, je tam pokaňhaný vztah lidí od divadla k vlastním dětem… A zejména, je tam nadhled, vtip, ale také sentiment – a není to levné, prvoplánové… Je to krásná hra, pokud ji oprávní obsazení – a i v tomto směru, myslím, má naše inscenace velkou šanci diváky zaujmout.“