Scéna.cz 

Robert Wilson připravuje v Praze čtvrtý projekt

Je to k nevíře, ale právě v těchto dnech už jsou v plném proudu přípravy na inscenaci 1914, kterou uvede Stavovské divadlo v dubnu příštího roku. Režisérem bude znovu americký režisér Robert Wilson, který se s českými činoherci setká na scéně už podruhé. Začínal zde dvěma operními inscenacemi (JANÁČKŮV OSUD a KÁŤA KABANOVÁ), a poté nabídl vlastní pohled na Čapkovu VĚC MAKROPULOS. Inscenace 1914 ovšem bude prvním koprodukčním projektem, na němž se podílejí hned tři divadla někdejší „rakousko-uherské monarchie“ – pražské Národní divadlo, bratislavské Národné divadlo a budapešťské Vígszínhás. Právě z těchto divadel byli vybíráni herečtí účastníci. Hotová inscenace se bude střídavě hrát na všech třech scénách. Zvláštností projektu je to, že se připravuje na etapy. Při té první bylo v náročném castingu vybráno herecké obsazení. V současné době se čtrnáct dní zkouší (zatím ve zkušebně – nicméně dokonale vybavené dle požadavků režiséra), a poslední etapa započne na konci března, kdy se bude inscenace dolaďovat na jevišti.

Do krásného hotelu Aria a Vrtbovské zahrady byli před pár dny pozváni sponzoři, umělci i novináři, aby se zde setkali s iniciátory a realizátory projektu. Významným partnerem Činohry Národního divadla je nejen při inscenaci 1914 nadační fond Bohemian Heritage Fund. Předseda správní rady JUDr Pavel Smutný objasnil při této příležitosti významný přínos Soni Červené. „Podle názoru mnoha z nás je paní Červená nejvýznamnější dramatickou umělkyní naší doby. Proto je pro Bohemian Heritage Fund a pro mne osobně nesmírnou ctí, že můžeme od počátku podporovat její ideu, pro kterou získala Národní divadlo a nadchla geniálního Roberta Wilsona. Ideu, ze které se zrodil projekt s jasným názvem: 1914. Jsem přesvědčen, že i díky naší podpoře vznikne na prknech Stavovského divadla představení, které bude mít mezinárodní význam a bude evropskou kulturní událostí roku.“

Ostatně, iniciační roli této herečky a pěvkyně připomněl i samotný Robert Wilson, který ve své krátké řeči shrnul nejen svou předchozí práci v Praze, ale také svůj vztah k divadlu.
„Poprvé jsem spolupracoval s českými umělci na dvou operních dílech Leoše Janáčka. Ptáte se, jak mě napadlo režírovat práci tak skvělého hudebního skladatele v jazyce, kterému jsem vůbec nerozuměl, operu zvláštní, neobvyklou, která se příliš často na jevišti neobjevuje? (pozn. jednalo se o Janáčkův Osud). Důvodem, proč jsem se toho pustil, byla Soňa. Přiznala se mi, že vždycky snila o tom vrátit se do rodné země, a zahrát si v Národním divadle. Poté následovala druhá Janáčkova opera – Káťa Kabanová, a do třetice Čapkova Věc Makropulos. A tak, když mi bylo nabídnuto, abych zde udělal další projekt, bylo to, jako bych se vracel domů. Zejména, když znovu mohu pracovat s činoherci Národního divadla, kteří jsou skutečně mimořádní. Já když začínám pracovat, mám před sebou prázdný list, a o věcech nerad mluvím. Prostě vstoupím do místnosti, do zkušebny, dívám se, co se bude dít, a nechám se inspirovat. Takový přístup herce, kteří jsou zvyklí pracovat tradičním způsobem, častokrát velice zmate. Nicméně herci, s nimiž pracuji nyní na inscenaci 1914, jsou nesmírně otevření, a pracujeme tedy naprosto svobodně. Je to naprosto neuvěřitelné, ale v průběhu minulých čtrnácti dnů jsme načrtli celou inscenaci o délce dvaceti scén. Je to, jako když loupete cibuli. Oloupnete jednu vrstvu, prohlédnete si, co tam je,oloupnete další, a znovu se podíváte ,a tak to pokračuje, až dojdete k poslední vrstvě a nic už nezbývá... Takže jsme teď odloupli pár vrstev, a prohlédli jsme si, co tam vidíme. Skončili jsme ve čtyři odpoledne tím, že jsme zmapovali tu dvacátou scénu. Přiznám se, že mě to velmi baví. I když téma1914 má v sobě něco velmi tragického, těžkého, náročného, koneckonců je to o válce, talentovaní herců do této tmy vnesli světlo, lehkost a humor. V divadle totiž nemůžete pracovat, pokud se nedokážete smát.“

Dodejme ještě základní informace k připravované inscenaci. Byla naplánována tak, aby se stala součástí celoevropského připomenutí 100 let od vypuknutí první světové války. Světová premiéra projektu se tedy odehraje 30. dubna 2014 ve Stavovském divadle. Sto let po vypuknutí ničivého konfliktu, který výrazně ovlivnil celé následující století, pro diváky odvážně míchá nebývale silné ingredience: klíčový román české literatury OSUDY DOBRÉHO VOJÁKA ŠVEJKA Jaroslava Haška, protiválečný opus Karla Krause POSLEDNÍ CHVÍLE LIDSTVA a režijní mistrovství hvězdy současného moderního divadla Roberta Wilsona. V inscenaci 1914 se objeví herci z Národního divadla Soňa Červená, Pavla Beretová, Taťjana Medvecká, Eva Salzmannová, Vladimír Javorský či Václav Postránecký, ale také dalších koprodukujících divadel: umělecká šéfka maďarského divadla Vígszínhás, herečka a režisérka Enikö Eszenyi a člen Slovenského národního divadla Ján Koleník.

„1914 je moje sedmá inscenace s Robertem Wilsonem. Mám tu nejhlubší čest a nejvyšší radost s ním spolupracovat přes pětadvacet let. A přece mne pokaždé nanovo nadchne svou všestranností a nesmlouvavým zaujetím pro svou práci,“hovoří o spolupráci se slavným režisérem Soňa Červená.

Základní inspirační zdroje, Osudy dobrého vojáka Švejka a Poslední chvíle lidstva, se v rukách Roberta Wilsona mění v aktuální koláž plnou scénických obrazů, hudby a překvapivého humoru, v podobenství nejen o roce 1914, ale hlavně o našem životě dnes, sto let po začátku hrozivé války, která ve skutečnosti odstartovala dvacáté století. Kraus slouží hlavně jako pilíř struktury, přičemž z jeho hry pochází dvojice průvodců dějem – hybatelů, kteří reprezentují opačné póly středoevropanství – Pesimista a Optimista. Hlavní dějová linie vychází ze Švejkových osudů za války. Nejde však o to, předvést ho jako stereotypně vnímaného „čecháčka“, ale spíš jako esenci osudu v rámci šíleného dějinného kola. Jádro inscenace spočívá v obrazech více než v dramatických situacích, výrazná je písňová a pohybová složka.