Scéna.cz 

Bohumil Hrabal: Něžný barbar

Když se řekne Bohumil Hrabal… Na mysl mi v prvním okamžiku připadne - perlička na dně. Obyčejné lidství, které je přítomné v jakémkoli designu, u člověka bohatého penězi, duchem, ale i bohatého prostředím, v němž žije. Bohumil Hrabal mimo jiné čerpal z pražské Libně, kam se do levných automatů stahovali prapodivní „týpci“ a lidičky různých sort. Hrabal u nich objevuje pábení – schopnost hovořit o svých potížích a prožitcích s druhými nebo povídat si sami se sebou. Díky pábitelství Hrabal odhaluje onu perličku na dně – střípek lidství.
Bohumil Hrabal publikoval své objevy např. v dílech Krasosmutnění, Postřižiny a Harlekýnovy milióny a dalších. Mnohé tituly se dočkaly filmové podoby – Ostře sledované vlaky, Postřižiny nebo Slavnosti sněženek. Některé promlouvají i k divadelním divákům – Ostře sledované vlaky (např. nastudování na Hrabalově domovské scéně v Divadle S.K. Neumanna, dnešní Pod Palmovkou, v 80. letech se výrazně zapsalo do divadelních dějin), Obsluhoval jsem anglického krále a Něžný barbar.

Moravské divadlo Olomouc inscenovalo v premiéře 17. října 2003 Hrabalova Něžného barbara, kterého dramatizoval roku 1981 Václav Nývlt. V režii Štěpána Chaloupky hrál titulní postavu Vladimíra – Petr Kubes, dále Pavel Juřica, Dušan Urban a další.

Základem pábení Bohumila Hrabala je zejména jeho specifický jazyk – text v jeho případě není jen základní kostrou, ale doslova hybatelem a celým organismem. Inscenování Hrabalovského textu ve filmu napomáhá celá řada výrazových prostředků. V případě divadla lze hovořit o velké inscenační obtížnosti. Určitou záchranou pro divadelní nastudování může být zkušený a velmi invenční režisér, ale zejména charismatičtí herci.
Režisér Štěpán Chaloupka se sice pokusil jevištně řešit Hrabalovo pábení, ale vyšlo z toho jen jakési klauzurní vábení. Některé nápady se ocitaly osamocené a tudíž ztracené, např. použití kamenů v prologu, jiné působily hororově – scéna, kdy Vladimír se ocitá až na druhém balkónu. Naopak velmi zajímavá byla scéna se zrcadly, ovšem příliš dlouhé hraní potmě záměr podlomilo. Naprostá nečistota byla v pojetí tří kamarádů – Vladimír, Egon a Já (tedy Hrabal). Režisér je ve svém výkladu posadil do roviny vysokoškolských studentů, jakýchsi volnomyšlenkářů.
Chaloupka situoval celou inscenaci do automatu Svět. Prostor takového lokálu nabízí celou řadu možností – lidé se zde setkávají, zapíjí své radosti i strasti, to všechno Chaloupka použil. Jako trochu nouzové řešení se jevilo lešení v zadním horizontu, které se pouze otáčelo, zde se určitě nechalo daleko více pracovat se světly, zvukem, statisty i scénou.

Režisérovo pojetí třem hlavním hrdinům mnoho nepomohlo. V podstatě u nich docházelo k charakterovému tápání – kdo vlastně jsem? Doktor, bezdomovec ??? Naopak velmi zářili epizodní postavy. Za všechny zmiňme Terezu Vilišovou, která si s postavou Cikánky poradila dobře – použila charakteristické výrazné vyjadřování a nebyla jen lacinou cikánkou. Podobně dobře obstál i Viktor Dvořák coby Eman. Jeho panictví a životní nezkušenost jen čišila. Prostě učeň jak má být. Prosím Vás, Jakubu Stichovi vzkazuji – žvýkat při děkovačce, to je jako plivat na diváky.
Něžný Barbar v Olomouci představuje jen jakýsi nástin. Velmi neostře vystupuje na povrch Hrabalovo pábení – setkávání s lidmi a setkávání lidí. Filosofie a velikost malíře a grafika Vladimíra Boudníka zůstala v inscenaci zamlžená. Alespoň malé perličky na dně se tu a tam na jevišti objeví.