Scéna.cz 

Pitínského Furianti, ale stále „Naši“

Pětadvacet let po slavné inscenaci Stroupežnického Našich furiantů v režii Miroslava Macháčka, sáhla naše první scéna po stejném titulu. Největší zvědavost před červnovou premiérou v historické budově Národního divadla vzbuzovala zřejmě režie Jana Antonína Pitínského. Plakáty, připomínající trochu styl divadelní propagace z předminulého století, „okatě“ upozorňovaly: „Napsal Stroupežnický/ režíroval Pitínský“. Představení může lákat také kvůli historické spojitosti titulu se Zlatou kapličkou (hra Ladislava Stroupežnického, který byl dramaturgem Národního divadla v 80. letech 18. století, byla poprvé uvedena právě zde v roce 1887).
Za trvalou diváckou vděčnost může hlavně autorova schopnost spojit poutavý příběh s živými dialogy, dramaticky vypjaté situace s moudrým humorem.
Přestože Furianty řadíme mezi takzvaná realistická dramata, měl režisér Pitínský ve svém hledáčku také poetickou a emocionální rovinu hry. Což se na výsledku značně projevilo. Inscenace nezprostředkovává pouze příběh z malé české vesnice ve druhé polovině 19. století, nejde jen o konflikt povah: vypočítavé podlosti s hrdostí a ctí, a to na pozadí každodenního života venkovanů.

V herecké akci protagonistů (a jistě tomu pomohlo trefné obsazení) jsou dobře vykresleny osobité rysy furiantské povahy, hluboké a zanícené prožívání a také syrové obnažení široké škály citů. Přiznám se, že jako divák jsem se nemohl zbavit pocitu, že každá z hlavních postav prožívá své vlastní drama a předává mi svoje originální poselství. Emocionální dimenzi dokresluje, nebo lépe řečeno: rozšiřuje, užitá hudba. Jde především o lidové písně, ale i úryvky z Dvořákovy opery Jakobín a Smetanova Tajemství. Do atmosféry lidovosti ladí i kostýmy Kateřiny Štefkové. S rozpaky ale vnímám scénickou dekoraci podle návrhu Jana Hubínka. Ta v podobě jakýchsi dřevěných „věží“ po stranách a na pozadí jeviště ve mně budí spíš dojem nedostavěné nebo chátrající osady, než vesnice s chalupami a statky.
Dědečka – Petra Dubského obdařil Josef Vinklář sílou moudrosti a dobrosrdečnosti, ale i zvláštní chlapskou energií. O to víc doléhá na publikum nostalgický tón ve chvíli, kdy Vinklář coby nejstarší Dubský vzpomíná v monologu a v písni na své mládí a na nebožku ženu. Interpretační pevnost doplněná věrnými vývojovými nuancemi je příznačná pro způsob hry Jiřího Štěpničky (Filip Dubský, sedlák a starosta). Johanna Tesařová našla v Marii Dubské ženskou přímost a ráznost. Ne však prvoplánově, je za ní jasně znát duchapřítomný úsudek a citlivost. Právě citlivost jakoby vzešla z vlastního utrpení Dubské – smrti syna Filipa. Jan Dolanský, mužný typ s chlapeckými rysy, ideálně naplňuje Václavovu naivně upřímnou zamilovanost, ale i furiantsky neústupnou zatvrzelost.
Za zmínku stojí i komické osvěžení v podobě improvizovaného dialogu („forbíny“) Davida Prachaře (Haberšperk) a Ondřeje Pavelky (Bláha) před koncem první půlky představení.
Nová inscenace Národního divadla dokazuje, že hra bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co po sobě Stroupežnický jako dramatik zanechal. Jeho postavy nás fascinují svými povahami a jednáním i po sto sedmnácti letech. Naši furianti v režii J. A. Pitínského zůstali Našimi furianty.

Ladislav Stroupežnický Naši furianti
Režie Jan Antonín Pitínský, dramaturgie Lenka Kolihová Havlíková, hudba Petr Hromádka, kostýmy Kateřina Štefková, scéna Jan Hubínek. Hrají: Jiří Štěpnička, Miroslav Donutil, Johanna Tesařová, Jitka Smutná, Josef Vinklář, Jan Dolanský, Kateřina Winterová, Ondřej Pavelka, David Prachař, Jan Hartl, Hana Ševčíková a další. Národní divadlo, Praha. Psáno z 2. premiéry 18. 6. 2004.