Scéna.cz 

Nové a staré příští vlny

V těchto dnech probíhá v několika pražských divadlech festival alternativního umění Next Wave -- Příští vlna. Část přehlídky hostí Divadlo Na zábradlí, divadlo s úctyhodnou tradicí, ale také divadlo, které tradiční formy poctivě boří. Divadlo, které ve svém repertoáru, nejen díky svým režisérům, spojuje klasiku s novátorstvím bez křečových žil.

Před týdnem ve čtvrtek 5.října jsem ve výše jmenovaném divadle hleděla na Strýčka Váňu, Čechovovu hru ve velmi neotřelém a provokativním režijním pojetí Petra Lébla. Hlavou mi lítaly asociace v souvislosti s festivalem, který na těchto prknech měl v pátek začít. Asociace o příštích vlnách. Před sto lety byl takovou vlnou třeba právě Anton Pavlovič, když provokoval ustrnulé kritiky nezvyklou dramatickou stavbou a diváky výsměchem ruským poměrům. A před pár lety jí byl pro změnu Petr Lébl, který narušil - naším stoletím již hýčkanou - Čechovovu groteskní tragikomedii například burleskní písní Růže z Texasu. Nové vlny to v soudobém středním vlnění nemají lehké. Ale jsou-li z kvalitní vody, nelámou-li se hned u břehu rozbředlostí nebo zásahem vyšší moci úřadů, zapšklosti či peněz, pak proplují mořem a zůstanou na obzoru jako stálice.
I nové vlny totiž řeší staré problémy, jen je řeší v novém hávu, v nové formě, aby vyzývaly a provokovaly, ale nepůsobily jako ustrnulé šplouchání hubama starců mudrujících o morálce. Říká-li Čechov ústy Vernišina ze Tří sester: "Pojďme se zasnít...například...o životě, jaký bude po nás, tak za sto, dvě stě, tři sta let..." Slovy Tuzenbacha si v téže hře odpovídá sám: "Nejen za dvě stě nebo tři sta let, ale i za milión let zůstane život stejný jako byl kdykoliv předtím." Tak, jen si osedlá příští vlnu.