Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

„V základě se mi líbí velmi klasické hry, které přetvářím…,“ říká režisér John Blondell

autor: archiv

John Blondell založil v roce 1992 divadelní společnost Lit Moon Theatre Company a dosud je jejím uměleckým šéfem. Za dobu existence společnosti produkoval a režíroval na dvanáct inscenací, většinou založených na klasických textech (např. Alenka v říši divů, Peer Gynt, Pinocchio, Mistr a Markétka, Jindřich V., Deník ničemy, Vize Akcentije Ivanoviče, Hamlet). Od roku 1998 John řídí Lit Moon World Theater Festival a spolupracuje s množstvím zahraničních umělců především ze střední a východní Evropy. Vystudoval obor dramatické umění na Kalifornské universitě v Santa Barbaře, je šéfem katedry divadelních umění na Westmont College. Zabývá se především fyzickým divadlem. Kromě USA vedl divadelní kursy v Bulharsku, Polsku a Skotsku. Za svou činnost získal pět divadelních ocenění. Do Prahy přijel společně s Lit Moon Theatre Company a inscenací Hamlet, na které spolupracoval se scénografem Miloněm Kališem. Při příležitosti jeho návštěvy jsme jej požádali o rozhovor…

Jakým způsobem funguje Vaše divadelní společnost. Je stálá nebo najímáte herce na každý projekt zvlášť?
Je to stálá společnost. Tři lidé, kteří hrají v inscenaci Hamleta, spolupracují se společností od samého začátku. Začínalo nás pár v roce 1992, další přišli v roce 1996 a ještě další v roce 1999. Momentálně je nás sedm, kteří spolupracujeme pravidelně.

Máte nějaké stálé místo, kde hrajete, nebo fungujete jen jako kočovná společnost?
Máme základnu v Santa Barbaře v Kalifornii, ale fungujeme jako kočovná společnost, takže nemáme nějaké stálé místo, kde bychom hráli. Najímáme si prostory, kde mj. každoročně připravujeme inscenace pro národní festival. A právě v průběhu toho festivalu, jehož se účastní malé divadelní společnosti, začínají různé mezinárodní spolupráce. V centru mé pozornosti jsou skupiny ze střední a východní Evropy. Momentálně jsme v rámci festivalu předvedli naši verzi Molierova Tartuffa (pod názvem Pokrytec), na které jsem opět spolupracoval se scénografem Miloněm Kališem.

Základem Vašich projektů je sice fyzické divadlo, ale jak jsem viděla Hamleta, důležitou roli hraje i textová část a jeho tzv. dekonstrukce… Jak vlastně tenhle projekt vznikal?
Ta vývojová etapa byla dost dlouhá. V podstatě to začalo před čtyřmi lety, kdy jsem učil studenty v tzv. shakespearovských kursech na univerzitě v Santa Barbaře. Byli tam tři lidi, a měl jsem s nimi dělat nějakou scénickou práci. Nevěděli jsme, do čeho se pustit, tak jsem navrhl Hamleta – že z té hry uděláme projekt tak na třicet minut. Pokusili jsme se to udělat hodně přímočaře. Měl jsem z toho velmi dobrý výsledný dojem, a tak jsem se rozhodl to později přenést do své divadelní společnosti. Takže v podstatě ten textový základ pochází právě z tohoto workshopu. Postupně z toho vznikl bohatší, vícevrstevnatější projekt, ale ten základ zůstal. Když jsme tehdy začínali pracovat, ptal jsem se studentů, které jsou jejich oblíbené části hry, a ty se staly základními stavebními kameny kusu. Vycházeli jsme z toho, že to představení by mělo být i pro lidi, kteří nikdy Hamleta nečetli, jen třeba zaslechli nějaký citát ze hry nebo slyšeli o nějaké notoricky známé scéně. Zabývali jsme se fenoménem paměti, tím, jak si věci pamatujeme, že často mohou být vzpomínky nějakým způsobem zkreslující. Vzpomínky jsou jako teleskop, nějakým způsobem situace v myšlenkách komolí nebo přearanžují. Uvědomte si, že si nikdy věci nepamatujeme přesně tak, jak byly, že se nám některé momenty vracejí v různých podobách (tak jak je to ve hře třeba s útržky monologu Být či nebýt).

Dá se to tedy definovat jako jakýsi výtah z Hamleta?
Tak bych to nedefinoval – je to sice zkrácená verze, ale jazyk je pro nás velmi důležitý. Tím, že to máme zkrácené, máme větší možnost pohrávat si s jazykem, projedeme ty základní situace zrychleně několikrát. Kdežto, když máte tříhodinové představení plné slov, úplně vás to zahltí… Kromě toho, pro nás stejně důležité jaké text jsou i ostatní scénické prvky - pohyb, vizuální efekty, hudba, vše co se děje na scéně, a vzájemně se podporuje a doplňuje.

Připomněl jste hudbu – ta mě v rámci představení také velmi zaujala. Všimla jsem si, že je to jakási mixáž předem nahrané hudby a živě dotvářených doplňků?
Do určité míry – hudebník to má sice nějakým způsobem připravené, ale hudba vlastně celá vzniká teprve při konkrétním představení. Pouští si až čtyři stopy najednou , vstupuje do toho, různě to míchá a do toho ještě živě improvizuje. Jim Connolly je pro nás velmi důležitý, protože muziku bereme na stejné úrovni jako ostatní aspekty divadla. Nevzniká tak, jako u některých inscenací – že hudebník přijde až nakonec, kdy už je všechno hotovo a jen „dodělá“ muziku, ale účastí se zkoušek stejně jako herci od samého počátku. Takže to společně stavíme během dlouhé periody , kdy jsou přítomni všichni.

Jak jste se vlastně dal dohromady s českým scénografem Miloněm Kališem?
V roce 2000 jsme byli na divadelním festivalu v Bulharsku. Pak jsme se s rodinou stavili v Praze a shodou okolností jsme tu zrovna narazili na scénografickou retrospektivní výstavu děl Miloně Kališe. Mně se jeho věci moc líbily a tak jsem se mu napsal do návštěvní knihy, že jsem režisér a že bych s ním rád spolupracoval. Když jsem dorazil do Států, měl jsem tam od něj e-mail. Tak jsme si chvíli dopisovali, a já pak navrhl, že bychom mohli dělat společně Hamleta. Souhlasil. A zase – nesetkali jsme se, dokud nepřijel do Santa Barbary, kde jsme už spolupracovali na konkrétních věcech k Hamletovi.

Co chystáte dál?
Udělali jsme teď Tartuffa, kterého ještě chci nějakým způsobem předělat. Pak mě zaujal Goethův Faust. Možná, že v příštích dvou letech budeme zabývat právě jím. V základě se mi líbí velmi klasické hry, které přetvářím do jakési kondenzované formy. Při práci hodně spoléhám na sílu hereckého projevu. Jestli všechno dobře půjde, rád bych s naší společností přijel tak za dva roky do Čech , tentokrát na nějaké delší turné…

1.8.2004 16:08:43 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!