Scéna.cz 

Jak ve Stavovském pronásledovali a mučili dr.Šaldu

Na úvod prozradím, že jsem se po dlouhé době ve Stavovském divadle skutečně zasmála. Nic tak člověka nepotěší, jako když kdosi škodolibě míří do vlastních řad, tepe nešvary, zesměšňuje to, co my všichni – ať už nahlížíme do divadla od předního či zadního vchodu – bereme někdy smrtelně vážně. Když pak člověk zajde mezi „normální lidi“, zjistí, jak je to pošetilé. A právě tato dvojlomnost textu dr. Anonymuse je velice osvěžující.
Podobně jako před lety text hry Spílání publiku P. Handkeho, nemilosrdně zkoušející trpělivost a výdrž diváků, je text hry Pronásledování a umučení dr. Šaldy spíláním všem, kdo kdy o divadlo zavadili – ať už jako herci, režiséři, divadelní ředitelé či kritici. A je to spílání pozoruhodné. Protože všechny ty nešvary, to vzdychání, to litování se, ta ješitnost, touha dostat se dopředu, ty hloupé řeči a falešné naděje jsou vlastně pravdivé. Jde akorát o to, že nám to dosud nikdo takto nepředložil „na talíři“ s oblohou.

Autor Anonym bezesporu patří mezi zkušené autory, intelektuální špičku pohybující se kolem divadla (a není vyloučeno, že i on zažil neúspěch na prknech Národního divadla) , a stejně jako u jeho postavy dr. Šaldy není jisté, z jakého důvodu anonymitu zvolil . Je to opravdu tak, že věří v nedůležitost autora?. Nebo snad proto, že se tímto způsobem chce zviditelnit? Je jisté, že mnozí z divadelních kruhů dnes už ví… Ale to není podstatné. Divadelní publikum, které zapadne do sametových sedadel Stavovského divadla, to asi tak moc zajímat nebude. Mnohem důležitější bude, jestli se bude bavit. V tomto případě se rozhodně bavit může, i když to rozhodně není zábava prvoplánová.

Pronásledování a umučení dr. Šaldy vypráví o divadle. O úspěchu a neúspěchu (neúspěch v Národním je vlastně úspěchem…), o těch, kteří sice „hrají“ spolu, ale jsou neustále v jakémsi kontrapunktu, o intrikách, uraženosti a sebestřednosti. To vše ve zvláštním oparu… je to hra ze současnosti, ale současně nadčasová. Dr. Šalda jako autor na straně jedné a dr. Nývlt jako ředitel divadla na straně druhé jsou vlastně dvěma tvářemi jednoho člověka. Oba jsou současně romantiky i pragmatiky. A podíváme-li se na jména, byť mimochodem vzpomeneme na tvrdého kritika F.X.Šaldu, který si vyzkoušel, jak nevděčné je býti dramatikem. Dr. Nývlt je zase jakousi havlovskou parafrází divadelního „absurdistánu“.

A chceme-li jít ještě dále, autor Anonym poskytnul hercům možnost vyzkoušet si nejrůznější divadelní styly – od Stanislavského prožívání k Brechtovu zcizování, od romanticky rozevlátých promluv starého divadelního Barda k postelové frašce…

Je jisté, že v režii šéfa činohry Michala Dočekala si v česko - slovenském projektu zahráli herci opravdu s chutí. Tahle „provokace“ je vybudila k zajímavým výkonům. To se potvrdilo především u Miroslava Donutila, který jako by si vzpomněl na své divadelní začátky na malé scéně, a v převlekové roli dr. Šaldy a dr.Nývlta (mimochodem - vizuálně velice účinný přesmyk šaldovské brady v bujnou kštici) se skutečně vyřádil, zvláště pak v okamžiku, kdy má na scéně potkat sám sebe. Nejen češtinu zvládla na výbornou Slovenka Diana Mórová. Její herečka – intrikánka s rysy Lady Macbeth - se dovedně proplétá dějem, i divadelním zákulisím. Jana Boušková v dvojroli prachem a současnými texty zavalené nápovědky se s gustem proměňuje v paní ředitelovou, která si dodává kuráže jednou, dvěma či třema skleničkami. A mezi tím vším se jako jakýsi ahasvér putující staletími se stále stejným refrénem (jsem u divadla padesát let…), proplétá dotčený Bard Josefa Vinkláře, který jde se spravedlivým rozhořčením vrátit roli, aniž by si všimnul, že vůbec nebyl obsazen.

Slyšela jsem názor, že tenhle text vlastně není hra. Možná, že je to pravda. Je to spíše esej o divadle, svědectví pro budoucí generace, že divadlo a jeho podivné zákonitosti se nikdy nemění… esej trochu smutná, ale přitom k popukání…