Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

„Divadlo chápu stále jako tajemství,“ říká Jan Vlasák

autor: Petr Schier

O tom, že Jan Vlasák již řadu let patří mezi přední české herce, se ví velmi dobře. V rámci letošních Letních shakespearovských slavností jsme jej mohli vidět na Pražském hradě nejen v reprízovaném Hamletovi, ale i v premiérovém titulu Romeo a Julie. Jeho jméno si snadno spojíme s divadlem, rozhlasem, filmem, televizí a v neposlední řadě i s dabingem.
Ovšem jeho pedagogická činnost do jisté míry zůstává tajemstvím. Přitom letos tomu bude již devět let, kdy se poprvé přišel podívat do výuky své tehdejší kolegyně Elišky Balzerové, nechal se zlákat, a stal se tak na dlouhou řadu let platným pedagogem VOŠ herecké v Praze Michli.
„Nula bodou!“ Na třicet mladých hereckých adeptů si muselo vyslechnout tento nemilosrdný, a pro Jana Vlasáka typický, verdikt, aby pochopili, že celé divadlo je především o energii a o dlouhé, nikdy nekončící cestě k poznání sebe sama.

Jak se to tak najednou stane, že natolik vytížený herec jako Vy si ke všem pracovním povinnostem přibere ještě tak náročnou „roli,“ jakou je herecký pedagog?
Jak se to tak stane, netuším. Mě na této „roli“ nejvíce láká fakt, že člověk pozná řadu nových a zajímavých lidí, k nimž musí najít vždy originální cestu, aby s nimi mohl spolupracovat. Staví před ně překážky a pomáhá jim dostat se dál. Znovu a znovu osvětluje a ozřejmuje nové a nové problémy. A díky tomu všemu nalézám nové a nové cesty k sobě samému, uvědomuji si spousty věcí a objevuji nová, mně do té doby skrytá tajemství divadla.

Letošní budoucí absolventi jsou již Vaší třetí skupinou, které jste poodkryl něco málo z oné tajemné profese, jejíž jméno je herectví. Jsou mezi jednotlivými ročníky velké rozdíly, nebo jsou všichni studenti stejní?Nikdo na světě není stejný. Nikdy nic nemůže být stejné. Již sama skladba těch lidí je vždy nová, originální. Každý rok se „urodí“ různé osobnosti, typy, talenty. Ty se různě poskládají dohromady, čímž jsou nastoleny nové okolnosti a vznikají tak nové situace. I to je nesmírně zajímavé.

Po Marii Málkové a Lence Termerové učíte a spolupracujete s Jitkou Smutnou. Liší se nějakým výrazným způsobem Vaše přístupy ke studentům?
Jitka je úžasná herečka a skvělý člověk. Coby pedagog má v sobě navíc výjimečný dar snadné komunikace s lidmi. Neustále je doslova přesycena zásobou nápadů, jak je upoutat, rozhejbat, zaměstnat a uvést v činnost.

Lze tedy říci, že v tomto tandemu je to ona, kdo je tím vůdcem a režisérem?
To bych neřekl. Nevím, jak přesně to je, ale domnívám se, že to děláme asi oba podobně. Troufám si tvrdit, že Jitka má stejné režijní ambice, jako bych mohl mít já.

Devět let je dost dlouhá doba, nemáte chuť na změnu? Nepřepadají Vás čas od času pocity, že jste již předal, co bylo třeba, a je načase si odpočinout?
Lehce unavený jsem, to je pravda. Co jsem předal? No, nepředal jsem nic, spíše jsem se po ty tři roky studia vždy snažil spolu se studenty procházet onou divadelní cestou tak, aby nalezli sami sebe a pochopili, čeho že se to v tom divadle všichni účastníme. I pro mě, přestože se na té cestě již víceméně nacházím v závěrečné fázi, je totiž divadlo neustálým tajemstvím. Stále z něho cítím něco nového, co je třeba odhalit a naučit se.

Letošní léto jste trávil převážně na Pražském hradě ve společnosti mistra Shakespeara. V Hamletovi jste s Martinem Stropnickým po dvě sezony úspěšně alternoval krále Claudia a letos k tomu přibyl ještě otec Kapulet v Romeovi a Julii. Jaký je vlastně Váš vztah k tomuto alžbětinskému dramatikovi?
Shakespeare je obrovský a úžasný autor, jenž znovu a znovu umožňuje člověku nazírat sebe sama novým a novým pohledem. Poprvé jsem se s ním setkal na škole, tehdy ještě coby divák. Moji spolužáci připravovali společně s Josefem Karlíkem inscenaci Veta za vetu. Hned v mém prvním angažmá jsme si v Komedii omylů „podali ruce“ a držíme se dodnes. Za tu dobu, co jsem u divadla, jsem si už zahrál Othella, Festeho, Jaga, Tybalta, Kapuleta, Hamleta, Horacia, či Ducha… a teď Claudia.
Zkrátka, potkávali jsme se mnohokrát a já jsem za to skutečně rád, neboť jeho hry jsou pro mě příjemnou terapií.

Konec konců tuto blahodárnou léčbu jste naordinoval i svým studentům, jejichž prvním absolventským představením se stal Shakespearův Sen noci svatojánské. Není to na začátek přece jen velké sousto?
Sousto je to naprosto nutné a nezbytné! Ochutnat by je měl každý, kdo se rozhodl koketovat s divadlem. Jedině v Shakespearovi naleznete s absolutní platností tolik nových věcí, co je třeba se naučit. Verš, situace, rytmus, prostor, postavy, … zkrátka je tam vše, co divadlo má mít.

Režisérem tohoto kusu se stal Michal Lang. Ten s Vámi a Vašimi studenty nespolupracuje poprvé. Připomeňme inscenace předchozích absolventů, Wedekindovo Procitnutí jara či Witkiewiczovu hříčku Na malém dvorci. Jeho režie bývá vždy nevšední, provokativní a dokáže řádně rozčeřit stojaté divadelní vody. Podle jakého klíče vlastně volíte režiséra pro absolventské inscenace svých studentů?
Výběr režiséra je věcí vedení školy. My se toho účastníme spíše svými návrhy. Pokud jde o Michala, tak jeho velkou předností, kromě toho, že je to výborný režisér, je především zájem a chuť pracovat s mladými lidmi. Baví ho to. V dnešní době je velmi těžké najít někoho, kdo ochotně vymění budování vlastní popularity, slávy a úspěchu za investování svého času a energie do tak nejistých projektů, jakými je práce se začínajícími herci

Začíná nová divadelní sezona. Prozraďte, prosím, na závěr, na kterých prknech Vás budou moci nejen Vaši studenti, ale i diváci vidět.
V letošní sezoně si po mnoha letech vyzkouším roli herce na volné noze. Přesto, že v divadle Rokoko proběhly jisté změny a nastoupilo nové vedení, které bude vytvářet též nový repertoár, měli bychom tam i nadále hrát Skřivánka, s Táňou Medveckou Kishonův Oddací list a snad Smrt obchodního cestujícího. Mimo to zkouším s Jirkou Langmajerem v divadle Pod Palmovkou moc pěknou hru – Pravý západ. A konečně, vloni jsme s Michalem Langem odpremiérovali ve Švandově divadle opět jednoho Shakespeara, tentokrát Oko za oko, kde s chutí hraji vévodu.

Jak vidno, sir William jest vskutku stále Vaším věrným průvodcem. Tak Vám přeji mnoho příjemných chvil na jevišti jak s ním, tak s ostatními pány dramatiky, zdraví a sílu do další práce a úspěch při odkrývání oněch nových divadelních tajemství.

19.10.2004 00:10:16 Jaroslav Pokorný | rubrika - Rozhovory

Časopis 18 - rubriky

Archiv čísel

Festivaly (1), Recenze (3), Z éteru (2), Ze zlaté kapličky (1), Zveme ... (7)

reklama