zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Italové v Praze

Z inscenace Paměti císaře Hadriana

autor: archiv divadla   

Další výjimečné hostování zažilo v těchto dnech Stavovské divadlo. Italské Teatro di Roma přivezlo do Prahy Paměti císaře Hadriana v režii Maurizia Scaparriho (poprvé uvedeno v roce 1989 v Hadrianově vile). Toto hostování je jen počátkem spolupráce s římským divadlem, s nímž nás mnohé spojuje. Jednou z jeho hereček je Jitka Frantová, a jeho ředitel Giorgio Albertazzi je režisérem filmu Andělé moci podle hry Pavla Kohouta (roli herečky inspirovanou osudem Vlasty Chramostové v něm hrála právě Jitka Frantová). Albertazzi neopomněl při své návštěvě v Praze při setkání po představení vzdát hold V. Chramostové. Národní divadlo na počátek příštího roku připravuje projekt, v němž si zahrají společně J. Frantová a její učitelka z Konzervatoře V. Chramostová.

Právě Giorgio Albertazzi (1923) byl protagonistou inscenace, kterou měli čeští diváci možnost vidět ve dnech 20. a 21. listopadu 2004 ve Stavovském divadle. Paměti císaře Hadriana, inspirované románem M. Yourcenarové, jsou pozoruhodným textem, v němž starý muž na pokraji smrti vzpomíná na nejdůležitější okamžiky svého života. Albertazzi, ač v civilu drobný, působí na scéně v bílé tóze velkolepě. Gesta, které známe ve zkamenělé kráse antických soch, jako by mu byla přirozeností.
Starý muž přichází ze světla, z horizontu scény jako by z jiného světa, aby se na scéně setkal se stíny svých blízkých a vyprávěl nám svůj životní příběh. V centru pozornosti stojí nejen jeho životní filozofie (Každý má jít svou cestou. Každý má mít svůj cíl. Ten můj je skryt v jediném slově: krása), ale především jeho silný vztah ke krásnému mladíkovi Antinoovi, který v útlém věku tragicky zahynul (v tomto pojetí spáchal sebevraždu). Příběh, sledující kroky Hadriána k moci, jeho vztahy k mužům a ženám, kteří jej obklopovali, směřuje k nejdůležitějšímu vztahu, který poznamenal jeho život navždy. I když Albertazzi jako Hadrián pouze vypráví, dočkáme se skutečně syntetického divadla. Hraje prázdné jeviště, mistrné proměny osvětlení, působivé melodie na živo zpívaných písní a na závěr vize Antinooa (Fabio Correnti), který na scéně působí jako ztělesnění řecké kalokagathie. Tančí s lehkostí, půvabem, v němž nechybí erotický podtext a publikum jej odměňuje spontánním potleskem.
Nezbývá, než poděkovat italským umělcům výkřikem BRAVO!

23.11.2004 00:11:38 Jana Soprová | rubrika - Ze zlaté kapličky