Scéna.cz 

Pan Kaplan má třídu rád: dvojí vítězství

Východočeské divadlo Pardubice uvádí od 17. prosince 2022 premiéru inscenace PAN KAPLAN MÁ TŘÍDU RÁD. Literární předlohu Leo Rostena upravil Miroslav Hanuš z překladu Pavla Eisnera. K břehům Ameriky přistává v roce 1941 loď plná pasažérů, různorodých profesí, naturelem nebo národností. Právě ona národnostní směsice tvoří koření inscenace, kdy se někteří sejdou ve večerním kurzu angličtiny (spíše američtiny) pro přistěhovalce. Pro překlad do češtiny velmi ztížené podmínky, protože překladatel musí anglické špílce vystihnout v české variantě, a to není tak jednoduché…

Režisér Miroslav Hanuš si díky písničkové formě inscenace poradil s těmito nástrahami velmi dobře. Nejenže dává vyniknout jednotlivým postavám a nutno podotknout, že všichni už školní věk mají dávno za sebou, ale dokázal jejich osudy propojit s apelem na osobní i sociální cítění.
Mostem celé inscenace je nejen leckdy nešťastný a vyčerpaný “pán profsor” v podání Petra Dohnala, ale velkou oporou je mu i “školnice” Nelly Grayová (Dagmar Novotná).
Scénu Jaroslava Milfajta tvoří na horizontu pohled na mrakodrapy v New Yorku. Díky světelným efektům evokuje tento pohled katedrální atmosféru. Všichni směřujeme k výšinám, kde se shromažďují a kolotají naše touhy, sny a hlavně, kde můžeme mít ukotvenou svou víru.
Emigranti přistávají v Americe. Příď lodi, a postupný rej při vyloďování, vystřídají školní škamny, s tabulí a katedrou na nejvyšším místě na horizontu. V popředí je otevřené orchestřiště, pomyslná "jáma lvová"…

Postupně se rozehrává kaleidoskop skečů a různých zastavení nad rozchodem Kláry Kipnisové (Eliška Jechová). Ta má přisouzenou roli dívky toužící po ukotvení ve sňatku, ale stále se jí nedaří. Dalším tématem je ze strany ženského osazenstva Nelly, zda je černoška, nebo ta káva s mlékem, tedy mulatka. Mužská část třídy řeší ochranu Kláry. A mezi nejzávažnější otázky patří sociální postavení migrantů, jejich vděk Americe za poskytnutí azylu… A do toho všeho jsou zakomponované chmurné myšlenky profesora Parkhilla, zejména, co dostane od žáků k Vánocům. Poslední vážné téma je otázka druhé světové války a vstup Ameriky na její bojiště.
Hyman Kaplan Martina Mejzlíka je zvláštní a dobrosrdečný, ale také velmi horlivý človíček, který se neustále dere do popředí, je hybatelem překotných jazykových nonsensů. Není v tom sám. Každý z protagonistů si najde své postavení na slunci. Romana Chvalová coby Rózy Mitnickova působí jako tichá voda, se svými znalostmi angličtiny vyčnívá, ale vedle toho se dokáže bojácně upozadit jako správný introvert. Velmi halasná a bohorovná je Ruska Olga Tarnovská (Jindra Janoušková) kostýmem stylizovaná do Ally Pugačovové. Zvláštně temperamentní je Carmen Caravellová v podání Ludmily Mecerodové. Ta své postavě dává koření nesmělosti a zdráhavosti, ale přesto je cítit její silný esprit.
Kristýna Hulcová (Rochelle Goldbergová) dává své postavě rozlet a bonvivánství z Paříže. Bratři René a Claud Bouton (Zdeněk Rumpík a Alexander Postler) vynikají svou nerozlučností. Stále nachlazený a tudíž němý Claud dokáže kouzlit dobrosrdečnost pouhou mimikou. Alexander Postler mu dává jasný punkt zejména v písemném vyjadřování. Zdeněk Rumpík nedá na svého bratra dopustit a je nejen jeho průvodce, ale i ochránce a zastánce.
Norman Bloom (Radek Žák) je rozvláčný a věrný své víře. Vyniká svou vysokou postavou, naštěstí převládá a dominuje v dobrém slova smyslu. Své převahy nezneužívá ve zlém úmyslu. Sam Pinsky Matěje Štrunce, Rumun, zakořeněný v národní hrdosti a tradicích. Zaujal diváky zejména svým tanečním sólem a “válečným výstupem” vůči Normanovi. Casimir Scymcak (Tomáš Lněnička) s polskými kořeny, září slovanskou bohorovností s pevnou vírou a štěstím. S pokorou přijímá americkou svobodu. Vasil Hruska (Ladislav Špiner) opět dokládá svou univerzálnost. Coby postava má mnohonárodnostní původ - Portugalec s láskou k Řecku. Jeho outfit v podobě copánků mu dává vzezření Mexičana nebo Indiána. Má přiměřenou výbušnost, ale opět plnou dobré energie. Lucca Barbella (Petr Borovec) Ital, jak má být. Opět je vděčný i za americké makaróny.
Dagmar Chvalová dává své Nelly Grayové lidovou moudrost, podtrženou zejména obavami o svého syna, který dovršil povolávacího věku. Profesora Parkhilla dokáže s láskou udržet nad vodou.

Celou inscenaci provází skladby v podání jevištní kapely i samotných herců. Jednotlivé songy jsou přesně časované v ději celé inscenace. A hlavně velký dík patří Milanu Potočekovi za hudební aranžmá i nastudování. Nedílnou součástí hudební složky je i choreografie Jany Hanušové. Ta dokázala přesně vystihnout náladu a mentalitu jednotlivých národností, ale zejména podtrhnout i činoherní akce. Velmi působivý je zejména závěr inscenace, kdy studenti odhazují do orchestřiště bílé dvojstrany A4, které se symbolicky stávají mírovou holubicí. Podobně se ve finále přeměňuje historická dvoukřídlá tabule. Ta rovněž představuje let ptáka. Zda je to rovněž holubice nebo poražený orel, to už je jedno. Ve své polaritě je obojí vítězstvím. Nejen poražením Německa, ale zejména vítězstvím migrantů nad nástrahami anglického jazyka. Nejen pan Kaplan, ale určitě i divák, bude mít třídu rád… Obzvlášť ve Východočeském divadle.

www.vcd.cz