Scéna.cz 

Politika se nemění, mění se jen image

Shakespearovy historické hry vždy znovu překvapují tím, že jsou skutečně aktuální v každé době. Je v nich dokonale vystižena mašinérie moci – a i když se už dnes protivníci nevraždí, podstata vzestupu a pádu vládnoucích a vládychtivých zůstává stále stejná.
Divadlo Na Vinohradech v druhé premiéře sezóny sáhlo po Richardu II., který je dosud na českých scénách zastiňován Richardem III. Byl to tah zdařilý, stejně jako volba režisérky Lucie Bělohradské, která načrtla koncepci inscenace velice jasnými tahy. Můžeme, ale nemusíme v ní nacházet analogie k české politice posledních dvaceti let. Král Richard II. je ztělesněním starého světa, zatímco nastupující Bolinbroke alias Jindřich IV. politikem nového ražení. Ani jeden z nich není jednoznačně záporný. Jak už to v politice bývá, pokud jsou u moci a všichni jim podlézají, chovají se arogantně a blahosklonně a připadají si nezranitelní. V okamžiku, kdy jsou v opozici, jsou najednou mnohem více lidsky pochopitelní a možná i politováníhodní. A je více než jasné, že politiku více než oni sami dělají ti, kdo je obklopují.

Jan Šťastný může být šťastný, že po poněkud jednostrunné postavě krále Františka I. v Hugově hře Král se baví může Richarda II. více variovat. Na jedné straně je tu ona lehkovážnost a poživačnost člověka předurčeného k nejvyššímu postavení svým původem, ale zároveň i politická naivita a arogance moci. Oproti vyčkávavému a v kritickém okamžiku rozhodnějšímu Bolinbrokovi Jiřího Dvořáka se tak ocitá v nevýhodě, neboť nevycítí okamžik proměny světa. V tomto novém světě je třeba počítat s tím, že tohle všechno je šaškárna, promyšlená hra, která se prezentuje na veřejnosti jen zčásti. Sama podstata politiky se nijak podstatně neproměňuje, proměňuje se – řečeno dnešním výrazivem – pouze image.
Právě této situaci odpovídá i proměna jevištního prostoru scénografa Ondřeje Nekvasila. Pravidelný návštěvník divadel si nemůže nevšimnout jisté podobnosti scény se scénou Richarda III. ve Stavovském divadle. Tj. prostor ohraničený do půlkruhu bílými lavicemi, jimž v centru zadního projektu vévodí trůn. Prostor takto ohraničený je šikmý, napovídající vratkosti politické platformy, z níž je možno velice lehce sklouznout. Zatímco v první části prostor – pokrytý umělým zeleným trávníkem – působí otevřenějším dojmem díky sestupujícím pásům na zadním prospektu, které tvoří iluzi antických sloupů, v druhé půli se pásy přesunou blíže k forbíně a vytvoří stěnu, ve které se jen na pokyn panovníka objeví dveře a dovolí občanovi vstoupit. Proměnou projdou i kostýmy Zuzany Ježkové – v první části vypracované zdobené pláště a brnění nahradí v části druhé sterilita doktorských plášťů, ochranka se sluchátky a vojáci s helmami s plexisklovými štíty. Jednotlivé charaktery jako by se postupně vylupovaly z anonymity, a proměňovaly se symbolicky převlékáním kabátů. Je jasně patrné, že nový panovník je poučenější, pragmatičtější. Nenechá ostatní příliš nahlížet do svého soukromí, kde si dokáže vychutnávat své výsadní postavení (je tu prezentován například tak, jak si rozkošnicky v plavkách županu na lehátku vychutnává doutník a whisky). Stejně dobře dokáže bruslit v situaci tak, aby si sám neušpinil ruce. Když snaživec Exton zavraždí na jeho popud Richarda, veřejně jej za to odsoudí. Se stejnou nonšalancí „odpustí“ synovi vévody z Yorku, že se podílel na spiknutí a nechá se s celou rodinou vyfotografovat pro média. Stejně jako v dnešním politickém světě poměrně snadno najdeme politiky podobné oběma panovníkům, i další jako by nám byli povědomí. Bezcitného mafiána na špinavou práci, poctivce, který bojuje mezi povinností a citem, který ve jménu čistého svědomí udá i vlastního syna, snaživce, který z vidiny prospěchu splní i to, co nebylo vysloveno, zklamanou nešťastnou manželku, které se odcizil manžel, ale která přes všechny nepřízně osudu, nebo možná právě pro ně zůstává po jeho boku. Dá se říci, že politicky laděným hrám, ať už v jejich komice (Jistě pane, ministře), tak i tragice (Macbeth či Richard II.) se na vinohradské scéně opravdu daří.

William Shakespeare Richard II.
Překlad Martin Hilský, režie Lucie Bělohradská; dramaturgie Tomáš Vondrovic; scéna Ondřej Nekvasil; kostýmy Zuzana Ježková; hudba Vratislav Šrámek.
Divadlo Na Vinohradech.