Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

... příští vlna/ next wave 2007

autor: Z webu

Už 14.ročník festivalu alternativního divadla proběhne ve dnech 7.-14.října a představí téměř čtyřicet projektů, mnoho z nich ve světové premiéře. Kromě svých tradičních scén (Divadlo Na zábradlí, NoD.Roxy či Divadlo Disk) bude festival přítomen i v ulicích centra Prahy a svou působnost rozšiřuje i na pražskou periferii, kde představí dvě nová centra nezávislé kultury: právě otevíraný „kulturní multiplex“ smíchovské Meet Factory a holešovický prostor La Fabrika.

Letošní téma festivalu je ...indetita 2007. Co je tím vlastně míněno?
Mně přišlo už před několika lety důležité dát tomu festivalu nějaké téma, které by nebylo úplně závazné a nenutilo ty lidi vyjadřovat se k nějakému konkrétnímu tématu. Vždycky šlo o to najít něco, co je třeba pro ty soubory důležité, co řeší podvědomě, aniž by si to uvědomovaly. Loni to byla intimita. Když jsem o tom dále přemýšlel, tak se mi zdálo, že ta identita, pokud se to téma nenahlédne jen z pozice „já-člověk“, je vlastně rozšířením toho tématu intimita směrem, který nás baví a zajímá. Dané téma tedy můžeme nahlížet jak tím osobním úhlem, tak i přes nějakou kulturu, národnost, náboženství. Přišlo mi dobré propojit to i s etnickým světem. Z toho důvodu mi jako nejdůležitější den festivalu připadá neděle 14.10., kterou věnujeme arabské kultuře. V těchto souvislostech budeme zkoumat otázky spojené s identitou – kdo jsou ti Arabové, kteří žijí tady,a kdo jsme my vůči nim, kdo jsme dohromady a zvlášť. Ale to neznamená, že ostatní dny toto téma nemají. Třeba Česká pornografie v La Fabrice je vtipné představení, které vtipně glosuje identitu ženy, sexu dneska. A téma pro první den – v neděli 7.10. – není vybráno náhodně. Vlaková opera je celá věnována člověku, který celý život hledal svou identitu a nikdo neví, jak skončil, co se s ním stalo. prostě zmizel. Byl to člověk, který pocházel z ruských nebo sovětských kořenů, jeho tatínek sem přijel s armádou za II. světové války a on se údajně do smrti nedozvěděl, zda přišel s Ustašovci či Rudoarmejci. To mi přišlo dosti závažné téma, ale myslím, že Vráťa Brabenec to udělá tak, že to nebude explicitní, že spíše taková poetická věc o člověku v dnešním podivném světě. Už z těchto pár příkladů je jasné, že se to všechno tak volně kloubí v sobě, ale není to závazné, každé představení je svébytné samo o sobě a ta identita je pouze jakýmsi vnějším mottem.

Jak to vypadá podle letošního ročníku, následuje trend jiných festivalů, kdy se z dvojdenního na jednom místě začne pomalu rozšiřovat časově i prostorově dála dál...
Ta tvoje otázka má v sobě takový podtext, že se potom člověk stane takovým kamenem nebo monstrem... samozřejmě, že tohle hrozí každé akci. Ale když jsem začal festival dělat, měl jsme dvě vize které se tím tak trochu stále prolínají, někdy se povedou míň někdy víc. Ta jedna z nich byla vzít si inspiraci z newyorského festivalu Příští vlna, který probíhá po celý rok, má sice nějaké centrum a nějaký čas, ale jde spíše o značku. Next Wave znamená nějaký způsob myšlení, nějakou kvalitu. Druhá byla taková, že tu půjde o týdenní či desetidenní akci, protože jsem chtěl, aby to nebylo tak hektické, divoké, aby měl člověk možnost leccos vidět, ale i leccos minout. Že by byli diváci, kteří si něco vyberou, a pak bude třeba jeden intoš, který uvidí všechno a pak to nějak sebere dohromady.

Festivaly jsou většinou koncipovány tak, že se na nich ukazuje „To nejlepší“. U alternativy je myslím problém v tom, že tady se vůbec nedá určitá co je vlastně nejlepší, jde spíše o to, jak je divák naladěn?
To byl na začátku velký oříšek, protože já jsme razil teorii, že by to vůbec neměl být výběr toho nejlepšího. Mě tenhle úhel pohledu nezajímá, takže jsem se snažil, aby se jednotlivé akce překrývaly, což tehdy u nás nebylo zvykem ani u hudebních produkcí. Ale byl jsme za to dramaturgy i diváky strašně peskovaný, protože chtěli vidět všechno, protože nevědí, co je nejlepší. je to risk – já si to představuju jako dům plný pokojů – někde se lidi milujou, někde vaří, někde civí do prázdna. A to neznamená, že označím něco z toho za nejlepší. Ale je pravda, že vždycky se objeví něco, za co rušíme, co je pro nás kvalitou. A kromě toho mě baví tam mít nějaké ohromné risky, věci, které normálně skoro nemají diváka nebo mají menšinového diváka v rámci své velmi úzké alternativy. Letos ale myslím, že tam tolik okrajových věcí není. Z nich by mohla nejvíc rozladit nebo vzbudit diskusi Červená fedma. Já sám nevím, jak to dopadne, protože oni to taky nevědí. Na ně chodí lidi, kteří se vzájemně znají, a když vznikne nějaká ptákovina nebo je někdo trapnej, tak to prostě neřeší. Jinak jsou to většinou premiéry, tak málokdy tušíme, jak to může dopadnout. Takže my teď spíše dáváme tu značku Next Wave nějakému myšlení, nějakým lidem než nějakému konkerétnímu výrobku. Jde spíš o nějaké směřování, myšlení, kvas, který se nedá tak úplně ohvězdičkovat?

Máš přehled, kdo na vás chodí?
Diváky jsem - pokud jde o Next Wave - asi nejvíc zklamaný. Myslel jsem si, že to přitáhne lidi, kteří dřív byli kolem Jazzové sekce. To je pro mě takový vzor. To je lidi inteligentní, kteří to zároveň berou jako zábavu, ale i seriozně, různí literáti, výtvarníci – a že by se to pro ně mohlo stát nějakou platformou setkávání a objevování. Ale myslím, že je toho málo. Stejně tak bych chtěl, aby to našlo diváky, kteří prostě cítí, že se tu odehrává něco, co neznají a co je zajímá, přitahuje. Většinou jsou tu zatím diváci, kteří jsou příznivci jednotlivých skupin, spíš mladší lidi, takoví mírní dobrodruzi. Ale je to hodně proměnlivé, myslím, že to úplně stálou adresu zatím nenašlo. Tomu jsem na jedné straně rád, na druhé straně musím říct, že jsem hodně zklamaný z divadelních intelektuálů.

Když se řekne alternativní divadlo, jsi v podstatě jediný, koho si většina lidí v souvislosti s tím vybaví. Necítíš se na avantgardu už trochu starý? Máš nějaké následovníky z mladší generace?
Tímhle jsem se nikdy moc nezabýval, protože jsem věřil, že se někdo nabalí. Vždycky, když se někdo mírně nabalil,tak pak odpadl nebo si vytvořil něco svého. Tak jsem časem trošičku nabyl dojem, že to tak být, že by to převzal někdo mladší, ale že to bude možná spjaté se mnou a s Honzou Dvořákem, bude to mít nějaké směřování a pak to umře... Čili se spíš snažím nebýt fosílií. Vzorem jsou pro mě někteří rockoví zpěváci. Je jedna větev rockerů, která se snaží být stále mladá a jsou tím pádem trapní, ta druhá část dokáže stárnout a být mladým vzorem, protože řeší nějakou linii. A to bych snad mohl splňovat, protože tu linii nějakého divokého divného, těžko pojmenovatelného pohledu splňuju.

Já mám dnes spíš dojem, že mladí nechtějí na nic navazovat a už vůbec ne hledat nějaké kořeny...
Měl jsem zajímavý dotaz na tiskovce – jak se proměnila Next Wave. Já si myslím, že právě teď jsme v etapě,kdy to vypadá, jako by mladá generace neměla potřebu na nikoho a na nic navazovat. Protože, když vidí ty starce, přijdou jim nedůvěryhodní, a proto necítí potřebu se na ně vázat. Ale na druhou stranu vidím, ty starý alternativci se stávají legendami a ti mladí si možná spíš budou objevovat sny o nich. Ale objevují se dnes už i tvůrci, kteří hledají kořeny programově. Příkladem je třeba Jirka Adámek, který ve svém Voicebandu čerpá zcela evidentně z věcí, které dělal E.F. Burian a posouvá to dál. Myslím ,že pravidelně přichází taková etapa, kdy to chtějí všechno odhrnout a dát najevo, že na všechno z minula kašlem. A pak najednou začnou objevovat něco nového třeba v knížkách, nebo objeví nějakého zapomenutého tvůrce, který někde okopává ředkvičky a oni si ho vytáhnou k sobě. Podobně to bylo třeba s Artaudem ve Francii. Mylsím, že to je to vlnění...

1.10.2007 17:10:15 Jana Soprová | rubrika - Festivaly

TIP!