Scéna.cz 

Kdo není Ivanovem?

V Činoherním klubu se poprvé stalo, že za celou existence se vrátili k titulu, který už byl na této scéně inscenován. Proč? Celý tým divadla považuje Čechovova Ivanova, který se na scéně objevil na sklonku 80. let, za jakousi generační výpověď, takže každá generace tvůrců může nabídnout nový pohled. Jaký je tedy ten dnešní, který ukázali herci Činoherního klubu a hosté z různých dalších divadel pod vedením režiséra Martina Čičváka?
Témata, které rozkrývá Čechovova hra ve všech svých postavách, jsou skutečně nadčasová – a s přibývajícími civilizačními vymoženostmi jak se zdá, stále aktuálnější. Bolest duše, krize identity. Jak bychom všichni chtěli být dobří, jak bychom chtěli milovat a být milováni, a přitom jsme unaveni prací (s neřešitelnými finančními problémy), vztahy s nejbližšími, kteří jsou nám v době duševních krizí na obtíž i tím, jak se nás snaží chápat, společenskými styky, kdy ze samoty utíkáme mezi ostatní a přece se stále cítíme osamělí. Jaké je řešení? Nebrat si věci, nepřemýšlet o nich, zabřednout do konvencí, snažit se utrhnout trochu toho štěstíčka i s tím rizikem, že někoho zraníme? Upíjet se a aspoň na chvíli zapomenout? A nebo sáhnout ke konečnému řešení, které nás zbaví všeho, hlavně nás samotných?

Scéna Tomáše Cillera se podle místa dění proměňuje, ale přesto rekvizity zůstávají stále stejné. Každá nová situace je jen variovaným opakováním té předchozí. Ne nadarmo tu důležitou roli hrají hry na schovávanou, ale v legračním dětském stylu. Ten člověk se cítí schovaný, ale my jako diváci ho vidíme. Ne tak ovšem jeho spoluhráči. Zduřelý egoismus každé z postav tomu zabraňuje. Ale to ukrývání před ostatními může mít jeden neblahý průvodní jev – neviděni můžeme náhodou vyslechnout či uvidět věci, které jsme vidět a slyšet nechtěli. Dvojlomnost, kolísající mezi sympatiemi i naprostou nesnesitelností mají v sobě všechny postavy. Herci jsou vhodně typově vybráni (však se také hledalo nejen v souboru Činoherního klubu, ale v souborech po celé Praze) a vyhrávají charaktery svých postav do nejmenších detailů. Je to šťavnaté, nepřibližné herectví.
Hostující Jan Hájek v roli Ivanova je persona převyšující už jen svým vzrůstem všechny ostatní – je na něj zkrátka vidět, ať udělá cokoli. Jeho sympatizantem (a možná určitým alter egem) je skeptický notorik Lebeděv - jistě není náhodou, že jej hraje Vladimír Kratina, někdejší Ivanov z 80. let. Své kouzlo má důstojně se tvářící Šabelskij, příživník, který si zvykl na svou roli trpěného šaška, Mariana Labudy, stejně jako vlezlý, vševědoucí manažer čehokoli Borkin Radka Holuba. Pijácká scéna nočního mejdanu Lebeděva, Šabelského a Borkina propracovaná s chutí do posledního vychutnání doušku pálenky na jazyku je přímo esencí rozporuplného lidského bytí, té nikdy nekončí série smutně radostného skotačení na ostří nože.
Se stejným smutkem, protkávaným jiskřičkami naděje na cosi lepšího, se s životem perou ženy – nemocná Ivanovova manželka Anna (Dana Černá), Zinaida Lebeděvová (Lenka Skopalová), střežící křečovitě finanční situaci a duševní rovnováhu rodiny, i mladičká Saša (Magdalena Borová), půvabná a dosud naivně věřící, že její mládí a optimismus dokáže přemoci všechny nástrahy života. V mikrosvětě zapadlého venkova spatřujeme obraz celého světa v kostce. Zkrátka, před životem není úniku. Je tedy opravdu jediným řešením zastřelit se, jak to udělal Ivanov?

A.P.Čechov: Ivanov
Překlad Leoš Suchařípa; režie Martin Čičvák; scéna Tomáš Ciller a kostýny Marija Havran.
Hrají: Marián Labuda, Jan Hájek (alt. Matěj Dadák), Dana Černá, Vladimír Kratina, Lenka Skopalová, Magdaléna Borová (alt. Helena Dvořáková), Milan Mikulčík, Lada Jelínková, Otmar Brancuzský, Radek Holub,Jana Břežková, Václav Neužil.
Činoherní klub Praha