Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Zuzana Kronerová: Mám ráda postavy směšné i dojemné zároveň.

autor: archiv

Slovenská herečka Zuzana Kronerová se objevuje nejen v českých filmech, ale pravidelně ji můžeme vídat i na českých (resp. pražských) scénách. A to jednak v one-woman show v Černé labuti, a pak v Divadle Na Jezerce v roli Evy Mearové v tragikomedii Sklenka sherry.

Jste často obsazována do rolí rázných, mnohdy velmi svérázných žen, které nejsou vždycky kladné. Nevadí vám to?
Mám ráda takové postavy, které jsou směšné i dojemné zároveň. Vždy jsou to ženy, které mají nějaký obrovský problém. Ženy, které jsou nejednoznačné nebo přinejmenším divné.Baví mě balancovat na hraně mezi vážným a strašidelným, negativním i tím dojemným. V podstatě mám na scéně i ve filmu nejraději takové postavy, které balancují mezi těmito dvěma póly. To byla kromě Zlomatky italského autora Geraldiho také Pítínského Matka, kterou jsme dělali v Bratislavě s režisérem Jurajem Nvotou. Tam opravdu šlo i miligramy, aby se to nepřevážilo na stranu hrůzy. Přitom je ale potřeba, aby měl člověk pro tu svou postavu pochopení a dokázal se s ní do určité míry identifikovat (pozn. za Pitínského Matku získala Kronerová ocenění Dosky).

Vaše role z domácího bratislavského divadla Astorka čeští diváci příliš neznají. Jaké jsou ty, které máte ráda?
V mateřském divadle mám opravdu velmi rozmanité role. Je to třeba osmdesátiletá babička Luisa, která tráví společně se čtyřmi dalšími dámami konec života na Slunečném pobřeží na jihu Francie ve hře Hřbitov slonů. Z novějších rolí je to chůva v Romeovi a Julii, který s naším souborem dělal režisér J.A.Pitínský. Byla to krásná spolupráce a celý soubor si ho doslova zamiloval. Pak je to nejednoznačná, velmi těžká a velmi krásná role Viery z Bernhardovy hry Pred odchodom na odpočinok (česky Před penzí). Hraju tam ženu, která osciluje mezi dvěma názorovými tábory,je úplně jiného politického smýšlení a vyznání než její bratr, který nostalgicky vzpomíná na svou nacistickou minulost. Mám ráda také tragikomedii Tichý dom mladého slovenského autora Silvestra Lavríka (který nám ji také režíroval). Je to o dvou banálních ženách sboristkách z opery, které jsou v penzi a nesmiřitelně se nenávidí. Pár let už hraju lékařku Marii Levovou, která se zamiluje do mladšího partnera ve hře Play Gorkij, což je úprava hry Maxima Gorkého Letní hosté od režiséra Romana Poláka. A pak mám česko-slovenské představení Shirley Valentine...

Právě v něm vás diváci mohou vidět i v pražské Černé labuti. Jak jste se dostala k tomuto textu?
Je to asi 15 let, co mi kolegyně z divadla Zita Furková dala přečíst ten text s tím, že to původně chtěla dělat sama, ale ať prý si to zkusím já. Protože v divadle bylo stále dost práce a já nejsem příliš podnikavý typ, abych si sama něco produkovala, tak skončil v šuplíku. V roce 2002 jsem zkoušela s režisérem Pitínským v Národním divadle v Praze Markétu Lazarovou a zároveň jsem byla pozvána na natáčení Bohdanem Slámou, takže jsem pobývala v Praze delší čas. Protože se o mě ví, že ráda zpívám, pozvali mě tenkrát do Černé labutě, abych si s českými kolegyněmi zazpívala na večeru šansonů. Tam mě oslovila dramaturgyně Černé labutě paní Iva Benáčková a navrhla mi, abych si tady nastudovala nějakou komorní hru. Takže ta inscenace vznikala přímo pro Černou labuť, která má podtitul česko-slovenská scéna a střídají se tu nejrůznější čeští a slovenští umělci. Odpověděla jsem nejprve váhavě s tím, že nic nemám, ale paní Iva nedala pokoj. Tak jsem si nakonec vzpomněla na text uložený někde na dně šuplíku. Poslala jsem jí ho a ona se pro něj doslova nadchla s tím, že mě v tom úplně slyší. A doporučila mi, abych sama oslovila nějakého režiséra. Tím se stal Ivan Balaďa, vynikající filmař, kterého jsem znala ještě z doby, kdy dělal s mým otcem v Slovenské televizi. Já sama jsem s ním dělala před třiceti lety hru Stanislava Štěpky Slovenské tango. Se Štepkou jsme hráli manžele, a Balaďa to tenkrát udělal geniálně. Oslovila jsme ho a on naštěstí souhlasil. Nejprve jsme v létě na naší chalupě na Záhoří několik týdnů škrtali, pryč šla celá třetina textu. Pak jsme tři týdny pracovali v Praze 16 hodin denně. A nakonec jsme byli oba šokovaní,s jakým obrovským úspěchem se inscenace setkala.

Být sama na scéně, to je obrovsky náročné...
Je, ale diváci mi už několikrát po představení říkali – vy tam nejste sama, my tam ty ostatní postavy úplně vidíme. A to je skvělé. Monodramata většinou vypadají tak, že si ty ženské neustále stěžují, mluví o svém těžkém osudu – a to je pak vlastně nuda. Tenhle text je prošpikovaný humorem,a to někdy humorem hodně černým, takže se diváci nenudí, a dokonce se často zasmějí takovým osvobozujícím smíchem. Zároveň je ten příběh chvílemi velmi vážný a dojemný.
Ale ještě k té vaší otázce – být sama na scéně je na jedné straně velmi osvobozující, na druhé straně velmi těžké. O partnera se můžete opřít. Tady musím spoléhat jen sama na sebe, když něco pokazím, vím, že není na koho nadávat, na koho svalit vinu. Ale zároveň je to takový oddech, protože nemusím brát na scéně na nikoho ohled. Když mám tedy možnost prostřídat tohle monodrama se souborovou inscenací, je to příjemné. Po té samotě na jevišti se znovu s velkým nadšením a láskou vrhnu do projektu, který je velmi zalidněný a kde funguje dobrá souhra mezi kolegy. Ta změna je na herectví úžasná.

Nemáte chuť do dalšího sólového projektu?
Jak už jsem říkala, nejsem příliš podnikavý typ, takže by mě do toho musel někdo přistrčit.

Nejnověji jste se v Praze představila v inscenaci Sklenka sherry.
K této spolupráci s Divadlem Na Jezerce mě oslovil pan ředitel Jan Hrušínský. Je to krásná věc, a tak jsem s radostí přijala. A když jsem se navíc dozvěděla, že to bude režírovat Juraj Herz...

Už jste s ním někdy předtím spolupracovala?
Ne, jen ho už dlouhá léta obdivuju jako vynikajícího filmaře. Když jsme spolu nedávno seděli na kávičce, vyznala jsem se z lásky k jeho filmům jako je Morgiana nebo Petrolejové lampy. Pamatuju si, když mí rodiče přišli v roce 1969 z promítání Spalovače mrtvol a byli úplně rozklepaní z toho, jak je to úžasný mrazivý film. Měli z toho obrovský zážitek. Viděla jsem nedávno také jeho divadelní inscenaci Petrolejových lamp na festivalu Českého divadla v Bratislavě a velmi se mi to líbilo.

Jaká je vaše hrdinka? Je vám blízká?
Je to hra opravdu ze života a postava je mi blízká, protože je to umělkyně – zpěvačka a já mnohé z jejích pocitů znám jako herečka. My umělci jsme velmi citově založení, smýkají námi všelijaké pocity a vášně a někdy podléháme slabostem. Je to žena, která do sebe nechá bušit – dobrá duše,která svou citlivost zakrývá vnějškovou drsností a svérázným slovníkem. Jediné, co má, je její dcera. Ale jejich vztah byl narušen tím, že Evy byla celá léta v alkoholickém opojení a dceři se nevěnovala, takže jí soud přiřkl bývalému manželovi. Takže je vlastně úplně opuštěná, a zamilovává se na každém kroku. I to je vášeň, která jí škodí. Je zamilovaná do takového parazita, budižkničemu, kterému úplně propadla, protože byl mladší. Z její strany to je láska, z jeho strany jen využívání. Je vůbec obklopena různými zkrachovanci, ztracenci, kterým je jedno společné – a to velká osamělost. Její problém začal tím, že chtěla být vždycky perfektní, krásná pro svého manžela, ale ten ji zklamal, opustil. Takže se pohybuje mezi takovou partičkou ztracených duší a vzájemně se podepírají, protože nikdo z nich nedokáže stát na vlastních nohou. Je to krásný tragikomický text, který napsal dramatik Neil Simon už před mnoha lety – my jej posunuli do současnosti a režisér nás vede k tomu, aby postavy byly co nejautentičtější. Je samozřejmé, že v mnohých pocitech čerpám i sama ze sebe, ze svého života.

A jaká práce je teď před vámi?
V Bratislavě zkoušení Turgeněvova Měsíce na dědině od Turgeněva v režii Roman Poláka. A ve filmu jedna událost. Před patnácti lety jsem se důstojně rozloučila se slovenskou filmovou tvorbou, protože od té doby se téměř netočí. Teď jsem dostala od Dušana Rapoše nabídku hrát ve filmu o autentické postavě, která žila na Slovensku v 18.století, první cikánské primášce, geniální muzikantce, kterou zvali na všechna šlechtická sídla a ona okouzlovala všechny vlivné muže. Film se jmenuje Cinka Panna. Já tam hraju cikánskou šamanku Phuri Daj, která má pořád fajfku v puse, předpovídá budoucnost, věští z karet a pro děj filmu je dost důležité. Jestli to dobře dopadne, na podzim by měl mít premiéru.

12.5.2008 21:05:00 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!