Scéna.cz 

Affordance

Představení se sice nijak moc neopozdilo, tak jak jsme byli varováni předem, ale rozcvičující se tanečníci na scéně nám naznačovali, na co že se máme těšit. Na úvod nás hlavní aktéři Nataša Novotná a Václav Kuneš také slovně uvedli do obrazu – milý obyčej, kdy se divákovi ukáže, že se s ním počítá a že tam není jen nadbytečnou kulisou pro hrátky mnohých do sebe uzavřených a „nanejvýš seriozních“ rozpolcených interpretů současného tance.

Premiéra 420people na Nové scéně Národního divadla se skládala ze dvou už zavedených a úspěšných kusů „A Small Hour“ (Nataša Novotná vyznamenána za interpretaci Thálií 2008) a „Bolera“ (420people jediný soubor, který „vede“ Naharinovo nastudování mimo jeho domáckou Batsheva Dance Company ). Oba – i když se zdá, že už to lepší být nemůže – podobně jako víno dozrávají a získávají jiskru.

V druhé půlce pak ukázky z dalších u nás známých i neznámých choreografií, jejichž jména nejsou uvedena, propojených do jednoho „komentovaného“ pásma pod jménem Affordance. Pro titul existuje poměrně komplikované vysvětlení – teorii affordancí vymyslel v sedmdesátých letech psycholog J.J.Gibson, který praví, že svět můžeme vnímat nejen jako objekty a vztahy v prostoru ale i možnosti k akcím - affordancím, které nám objekty nabízejí. Klika nabízí stisknutí, tráva se dává krávě k sežrání, na schod se dá vstoupit a podobně, závisí pouze na pozorovateli, zda šanci využije.. Tato teorie měla velký dopad na např. design a vývoj počítačů a Václav Kuneš zde provádí výzkum, jak jí využít v tanci.

První „obraz“ otvírá skleněná na zemi položená deska, zavěšená na čtyřech lanech, na níž leží tanečník. Deska se na jednom konci zdvihá, tanečník je „sesypán“ dolů. Deska se ustaluje ve vodorovné poloze nad jeho hlavou a tanečník se pouští do zkoumání, co s tím. Vyděšeně křečovitými zrychlujícími se pohyby „ohmatává“ prostor kolem sebe, zkouší, kam až se může odvážit, zaskočen vlastní kuráží se zpětně choulí do sebe. Deska se snáší a tanečník váhá zda využít poslední nabízené možnosti – nechat se rozdrtit. Vedle hrdiny potýkajícího se s životním prostorem se nenápadně mihne několikrát postava jakéhosi zřízence v modré kombinéze, který se ujišťuje, zda deska drží, tak jak má. Evidentně tam nepatří, vnikl tam svévolně, ale na jeho rušivou přítomnost si budeme muset bohužel zvyknout.

Další sekvence přivádí na scénu z různých směrů společnost mužů a žen, vzájemně se poměřujících, navazujících kontakty. Z vřavy posléze krystalizuje trojúhelník - žena a dva muži. I když každému nemusí být zjevné o jakou konkrétní trojici jde, jsou dobře rozpoznatelné výrazové prvky - kontrasty pnutí a vláčnosti, zrychlování a zadržování, vychylování z osy, velký rozmach pohybů tříštících se ve fragmenty. Když se divák chce nechat pohltit a unést estetickým proudem tance a hudby, zjeví se modré montérky. „Zřízenec“ okoukává pohyby, laškuje s jejich neumělým napodobováním, pokouší se upoutat ženinu pozornost a daří se mu to. Využívá každé skuliny a nabídnutého gesta, aby se vetřel do sehraných figur trojice nebo je „doplnil v prostorové konfiguraci“, tak jak se mu to zdá „nejpůvabnější“. Překáží, je trapný, nikdo neví, co se od něj dá čekat- ani sami tančící - a když si ještě přinese hasící přístroj, člověku se chce zalézt pod sedadlo.

Komická situace nabývá na intenzitě v miniduetu „zřízence“ a tanečníka, jehož vztažená ruka s otevřenou dlaní si přímo říká o zřízencovu hlavu. Pokračuje pak v duetu tanečníka a tanečnice, pohybujících se v jazzových rytmech téměř jako jedno tělo. Ani oni se nevyhnou zřízencovu škádlení. To zde už ovšem nabývá mistrovských forem a náhle není jisté, kdo je na scéně opravdovou hvězdou.

Jazzové melodie provází finálový muzikálový rej celé skupiny, do níž jako rovnocenný členem zapadá i „zřízenec“ – ale i zde si musí přisadit a ještě před koncem začít luxovat podium.

Společně s kmenovými tanečníky 420people Václavem Kunešem, Natašou Novotnou a Rei Watanabe se na představení podíleli a přispěli k jeho lesku tanečnice a tanečníci Zuzana Hexenyiová, Francesco Nappa, Milan Odstrčil, Tom Rychetský, Kristýna Němečková, Miquel Oliviera a světoznámý tanečník Michael Schumacher, spolupracovník J. Kyliána (NDT Last Touch First, Archa 2009), dlouholetý člen Ballet Frankfurt Williama Forsyrha, v současnosti člen Magpie Music Dance Company, který nám svým improvizačním umem v roli „zřízence“ zprostředkoval nový a neobvyklý zážitek - zábavnou sebereflexi choreografie současného tance.

Můžeme se těšit, že díky „permanentnímu hostování“ souboru 420people od letošního roku na Nové scéně ND si budeme moci v Praze dopřávat jejich produkcí mnohem častěji – další, k níž si přizvali izraelskou tanečnici Taliu Paz, je na programu už koncem května.