Scéna.cz 

Lenka Filipová se vrací ke Concertinu

Po dvaceti letech se oblíbená zpěvačka Lenka Filipová vrací ke svému úspěšnému projektu nahrávek klasické hudby. Její kytarové album Concertino 2010 vydává Supraphon.

„Rostou nové generace, které klasická kytara může oslovit. Chci jim představovat skvělé autory a jejich muziku v ne zcela obvyklém provedení, po svém. Budu ráda, když si lidé na mém koncertě řeknou: hele, ona hraje klasiku, Bacha nebo Tárregu, to je pěkné, jak dělá tremolo… a hele, Vraní blues – to je zase bluesové… teď něco keltského… a Adagio, to je zase klasika! Celé to je vlastně ve velkém propagace klasické nylonové kytary. A když někoho přivedu ke kytaře, třeba jenom k poslechu, má to smysl. Mojí cestou odjakživa bylo ukazovat různorodost klasiky a hudebních žánrů vůbec a přibližovat kytaru lidem,“ říká Lenka Filipová.

Podmanivý tón klasické kytary byl kouzlem, které vtáhlo Lenku Filipovou do říše hudby. Mladé energické muzikantce se pak kytara stala brzy i nástrojem doprovázejícím její vlastní písně. První láska se však nikdy neztratí; v roce 1989 Lenka Filipová vydala klasické album s názvem Concertino, kde se – po svém, dnes bychom řekli „nadžánrově“ – vyznala ze své lásky ke klasice. Důvtipně sestavená koláž zahrnovala původní kytarovou tvorbu i transkripce od renesance přes Vivaldiho, Bacha, Dowlanda, klasika španělské kytary Tárregu až po současného skladatele Milana Tesaře. Nahrávka posluchače okouzlila a po mnoho let patřila k bestsellerům a nejprodávanějším titulům v oblasti klasické hudby. Nyní se Lenka Filipová ke klasické kytaře vrací. Concertino 2010 jí představuje jako kytaristku a zpěvačku, kterou zajímá hudba mnohem více než hranice mezi žánry.

Lenka Filipová ke svému studiovému návratu ke klasické kytaře dodává: „Za těch dvacet let mám pochopitelně nové zkušenosti, s kytarou letitý vztah, takže si myslím, že moje interpretace musí být lepší. Inspirující je pro mě i spolupráce s violoncellistou Štěpánem Švestkou – přispívá k tomu, že některé záležitosti při hře můžu vnímat jinak.
Na desku jsem zařadila Adagio, jednu větu z Albinoniho hobojového koncertu. Na téhle verzi jsme s Milanem Tesařem pracovali tři čtvrtě roku! Zkoumali jsme, co a jak s modulací, jestli zakomponovat mezihru nebo ne… Chtěli jsme tenhle nádherný kousek přiblížit lidem, přitom „nezpopíkovat“, vložit srdce a navíc „prodat“ kytaru. Milan Tesař vytvořil skvělý a těžký part, já k tomu zpívám, samozřejmě nikoliv operně, ale v rámci svých možností, text je latinský. Jeho autorem je varhaník Ondřej Můčka. Pro mě je to monolog s Bohem. Velice silná věc. Adagio už jsem zpívala anglicky, ale ta latina k němu sedí víc. Nahrávka na novém albu je premiéra této latinské varianty Adagia. Ukazuje jednu z možných cest, po kterých bych se v budoucnu v klasické hudbě ráda ubírala.“