Scéna.cz 

OSUDové setkání Roberta Wilsona s Leošem Janáčkem I.

Dlouho očekávanou premiérou nové inscenace vzácně uváděné opery Leoše Janáčka Osud se v pátek 19. dubna poprvé představil českému opernímu publiku světově proslulý americký režisér, scénograf, malíř, architekt, designér, choreograf, tanečník, dramatik a herec Robert Wilson.
Tento velmi nekonvenční umělec navštívil Prahu již před osmi lety u příležitosti uvedení slavné inscenace Gertrudy Stein Doctor Faustus Lights the lights v divadle Archa. Zároveň byl před čtyřmi lety vedením opery ND osloven, aby nastudoval v pražské premiéře operu Osud. Nová inscenace se tak měla stát zároveň součástí rozsáhlého projektu, jehož cílem bylo do roku 2004 uvést poprvé v historii Národního divadla kompletní cyklus Janáčkových oper (přičemž Šárka a Počátek románu měly být uvedeny koncertně). K jeho kompletní realizaci však bohužel - vzhledem k zásadním změnám ve vedení divadla - již nedojde.

Robert Wilson patří k nejvýraznějším současným divadelním tvůrcům. Jeho inscenace vzbuzují u diváků na jedné straně nadšení, na straně druhé radikálně odmítavé reakce. Umělec zavrhuje tradiční pojetí divadla, založené na psychologii jednotlivých postav a důkladném vykreslení jejich charakterů a vztahů. Ve své koncepci klade důraz především na vizuální vjemy, umocněné hrou světel a stínů, při jejichž scénickém vytváření se inspiruje jakoukoliv událostí lidského života. K divákovi je nesmírně otevřený a poskytuje mu maximální prostor k uplatnění vlastní představivosti. Ve spojitosti s českými operními pěvci bychom mohli připomenout jeho inscenaci Wagnerova Lohengrina v Metropolitní opeře v New Yorku v roce 1998, ve které zpívala roli Ortrudy Eva Urbanová ( touto rolí také na této prestižní operní scéně debutovala ), nebo inscenaci Gluckova Orfea, jímž bylo po rozsáhlé rekonstrukci v roce 1999 znovuotevřeno pařížské Theâtre Châtelet - v titulní roli tehdy zazářila Magdalena Kožená. S operou Osud se setkává ve své režijní kariéře poprvé.

Dílo samotné vznikalo v nejtěžším období Janáčkova života po smrti jeho milované dcery Olgy. Skladatel tehdy hledal útočiště v oblíbených Luhačovicích, kde se mj. setkal s paní Kamilou Urválkovou, jež se mu stala velkou inspirací pro titulní hrdinku nově zamýšlené opery. V době kompozice měl za sebou již Šárku, Počátek románu a Její pastorkyni, která již jasně prokazuje Janáčkův osobitý kompoziční styl. V Osudu se pak poněkud paradoxně navrací k monotematismu, který byl charakteristický spíše pro jeho dvě raná díla. Společně s Fedorou Bartošovou vytvořili velmi nesourodý text, jehož slabá dramatická výstavba činí dílo téměř inscenačně nerealizovatelným.

Příběh se odehrává v lázeňském městě Luhačovicích, kde se po několika letech setkává skladatel Živný se svou velkou láskou - a matkou svého syna - Mílou Válkovou. Začnou spolu žít, Mílina matka však psychicky neunese existenci tohoto nerovného svazku a v zápalu šílenství padá z balkónu a strhává s sebou i svoji dceru. Na konzervatoři poté Živný vypravuje studentům svůj životní příběh. Strhne se bouře a právě na konci vyprávění jej jeden z blesků zasáhne.

Zkoušky opery Osud započaly v Praze již ve druhém říjnovém týdnu loňského roku, kdy režisér vytvořil společně se svým stálým inscenačním týmem první verzi inscenace (tzv. stage A). Jednotlivé sólisty tehdy zastupovali konkurzem vybraní figuranti (studenti pražských uměleckých škol), kteří do detailu plnili jednotlivé režisérovy příkazy a požadavky. Asi po týdnu příprav následovala generální zkouška, na níž byli pozváni jednotliví sólisté, jímž tak byla předvedena téměř definitivní podoba samotné inscenace.
Wilson pomocí jednoduchých scénických prvků načrtl nejprve atmosféru lázeňského města v prvním jednání, kde scénou proplouvají jednotlivé dekorace znázorňující např. obrovský jehličnatý strom, lázeňský pavilon nebo les. Poté Živného byt v jednání druhém, které je jakousi hrou světel a stínů (např. zde Živný ,,hraje“ na piano - bílý světelný obdélník, jež je promítán na podlahu jeviště ). V posledním jednání (patrně nejvíce statickém) stojí studenti konzervatoře v bílém prostoru sevřených stěn a na sobě mají černé kostýmy, jimiž připomínají havrany, snad samotné myšlenky skladatele Živného.

Již od začátku je na scéně přítomna alegorická postava osudu, která je během celého představení znázorňována červenou barvou charakterizující nejen její samotnou existenci, ale také zásahy do životů jednotlivých postav (např. Mílin syn Doubek přichází v posledním jednání na jeviště symbolicky v kostýmu červené barvy). Podobně je znázorňováno, tentokrát ale zelenou barvou, také šílenství ztělesněné Mílinou matkou.