Scéna.cz 

Július Fujak: Musical correla(c)tivity

Recenzovaná publikace představuje jeden z výsledků projektu Civilizačně-kulturní procesy v transformující se slovenské společnosti. Projekt dotovaný slovenskou vládou v rámci programu výzkumu a vývoje cílil ke zkoumání účasti společenských věd na rozvoji slovenské společnosti a byl veden prof. L. Plesníkem.
Titul – Hudební korela(k)tivita. (Poznámky k nekonvenční hudební estetice) vyžaduje vysvětlení: korelace znamená vzájemný vztah, ale též vzájemné ovlivňování, jakož i souvztažnost protikladných pojmů. Korela(k)tivitu lze pak pochopit jako činnost k cíli souvztažnosti směřující.

Důležitým znakem předložené koncepce je její zaměření sociologické a její zakotvení v pracích autorů Nitranské sémiotické školy. Podle sociologa Jana Kellera postupná globalizace znamená oddělení dominujících mobilit (finančních zdrojů, investic, úřadů a firem) od ne-mobilit, tj. komunit, pracovních sil, zemí a ekosystémů. Vztah vůči tomu ne-mobilnímu je přitom dle Zygmunda Baumanna „bezprecendentně nezodpovědný“. Co např. s takovou nekonvenční hudbou v mcdonaldovském světě?, ptá se autor a hledá odpověď.
Předložený text je náčrtkem, kořenícím v tvořivém vnímání nekonvenční hudby, jakož i znalostech o vědomí a naslouchání. Pragmatická dimenze (tj. orientace na příjemce-posluchače, diváka atd.), zdůrazňovaná Nitranskou školou (F. Miko, A. Popovič, L. Plesník. ad.), tvoří centrum securitatis předložené koncepce.
Kniha má čtyři části:
Poznámky k intuitivní hudbě se zabývají improvizací nejen evropsky chápané, jakož i hudebním tvarem v reálném světě a prostoru.
Pojem hudební korela(k)tivity – (zde se autor odvolává na práci vynikajícího slovenského muzikologa, psychologa a sémiotika, emigranta Petra Faltina) – vyjadřuje skutečnost, že tvořivost hudebního poslechu souvisí s hudebním tvarem a může rozvíjet tvořivý potenciál posluchače (k tomu viz mj. pojem A. Coplanda „nadaný posluchač“ in: Music and Imagination; 1953: zde by autor mimochodem mohl najít další invence ve smyslu „be aware of our awerness“, mj.). Podle autora je hudební semiosis (tj. termín Ch. W. Morrise pro nabývání a ztrácení významu, což by mělo býti uvedeno) založena na interaktivní symbiose. Posluchač generuje význam znějícího hudebního tvaru a vědomí jeho souvislosti s mýtologickou a archetypální dimenzí (nezbytnost hudby pro člověka).
Pozoruhodná kreativita hudební percepce. Autor uvádí tzv. existenční sémiotické teorie (E. Tarasti E. Sheinbergová) do souvislosti s fenoménem kreativity u E. Bondyho (tj. tvořivost jako prostředek sebekultivace), Viléma Flussera (stav sebepochopení) a F. Mika (teorie expresívnosti umění), jakož i dalších autorů.
Význam a holistický charakter hudební zkušenosti se stává tématem finální části Modu (ne)vědomí v hudební percepci. Zablokované stránky nevědomí jsou podle autora hudební zkušeností podněcovány. J. Fujak uvádí v této souvislosti K. G. Junga a další autory, včetně St. Grofa Zabývá se též buddhistickým konceptem multidimenzionálního vědomí. Konečně uvádí interpretace nekonvenčních hudebních projektů různých experimentujících umělců, provedených na Slovensku (nebo v Česko-Slovensku) v posledních dvou desetiletích. (Nemohu v tomto kontextu nepřipomenout tzv. interepersonální hypotézu hudby a publikaci Dialog a imaginace. Interpersonální diagnóza umění/m. 1998, jíž jsem autorkou.)
Text je uzavřen Epilogem a závěrečným přídavkem o (nejen) slovenských aktivitách tohoto typu. K textu je přiložena zvuková pohlednice z hudby uvedené na mezinárodních intermediálních koncertech festivalu Hermovo ucho, probíhajících v Nitře od r. 1999 každoročně. Mezi autory najdeme vedle nejrůznějších cizinců reprezentanty brněnského centra (např. I. Medka, Z. Plachého), zástupce centra bratislavského (M. Burlase, M. Vargu, ad.), ale i autory, které bychom asi nespojili přímo s experimentální hudbou, přestože do ní mohou patřit – V. Mertou a J. Lewitovou.
V literatuře nalezneme vedle experimentální klasiky (P. Faltina, M. Adamčiaka) zajímavé práce současné produkce (např. V. Godára Kacírské quodlibety či J. Šťastného Hlavou proti zdi), ale i klasiku z oblasti sémiotiky hudby, jakou představuje práce S. K. Langerové.
Posluchače, kteří jsou obeznámeni s rozličnými směřováními hudby 60. let minulého století, přenese přiložené CD do té doby (včetně např. textových koláží), avšak s tou diferencí mj., že technická úroveň snímků je podstatně dokonalejší. Konfrontace s tím, co se v našich zemích v 60. letech experimentálního objevilo, by mohla být mimořádně zajímavá pro některý z koncertů.
Čtenáře může text zaujmout bohatstvím citací a uvedených konceptů: jde o text hledající. Otázkou všech konceptů, aspirujících na universalitu, jakými jsou též (avšak nejen) pojetí sémiotická, zůstává, zda pluralitní rozostření přináší více než by mohlo přinést zaostření – tj. omezení na jediné určité paradigma. To je už však otázkou orientace a vkusu.
Július Fujak jako autor střední generace spojuje ve své osobě experimentujícího hudebníka a hudebního sémiotika. Přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Konštantína Filozofa v Nitře estetiku a dějiny hudebních stylů. Od r. 1999 organizuje sérii každoročních nekonvenčních koncertů Hermovy uši tamtéž.
U předkládané publikace prozíravě publikované v angličtině (publikací v mateřském jazyce lze bohužel přijít o mnohé priority) je nezbytné zmínit též kvalitní překlad (B. Hudec, A. Avenarius).
FF UKF Nitra, 2005, 140 s., ISBN-80-8050-870-4
Jarmila Doubravová