Scéna.cz 

Adam Vačkář / Tři přechodné situace

Adam Vačkář je až minimalistický videoartista, který vytváří většinou jen krátké, ale hutné a sevřené příběhy. Do nich soustřeďuje určité nápady či představy, které zaujmou svou jednoduchostí a přitom jasnou sdělností. Jeho tvorba je pravým opakem dlouhých nudných videí, kde se nic nepohne, kde se obraz celé minuty takřka nemění. Výstava Tři přechodné situace potrvá do 28. dubna 2010.

Záznam opakovaného pohlavku nám může připomenout různé situace z vlastního života, hlavně asi z dětství, kdy jich mnozí dostali od svých rodičů – hlavně otců – nepočítaně. „Pohlavek“ má jistou dávku masochismu, kterou v sobě nosí snad každý z nás. Kromě toho jde o ryze osobní (soukromou) výpověď. Má však i další významy, vyjadřuje skutečnou i symbolickou facku umělci a v obecnější rovině postoj společnosti k umělecké tvorbě. Svým charakterem se liší od dalších filmů, v nichž se autor zabývá intervencí do veřejného prostoru.
V „Zebře“ se jedná o nasypání bílého prášku na přechod, po němž oběma směry přejíždějí auta a postupně tak vytvářejí dočasnou stopu. Video přináší záznam pomíjivé akce v přesně daném časovém rozmezí. Vzniká tak komplexní dílo, které se pohybuje na rozhraní mezi streetartem, performancí a videoartem. Předem se počítá se zánikem stop, zůstává jen film jako dokument i jako samostatná práce, která se svým trváním vymaňuje ze závislosti na akci, z níž vyšla. Vzniká tak svého druhu deník, který zdůrazňuje určité okamžiky a sugestivním způsobem přibližuje jinak všední výsek z každodenního života.
Zřejmě nejznámějším Vačkářovým videem je Minuta ticha. Uskutečnila se na několika místech a pokaždé došlo k posunutí významů. Záleželo na okamžité situaci, na prostředí a atmosféře, kdy autor vyzval přítomné k jejímu dodržení. Lidé většinou poslechli a tak mohl vzniknout záznam průběhu celé akce. Důležité je, že k ní došlo na místech typických pro západní svět, jako je hala či kancelář reklamní agentury, prostředí školy nebo interiéru paláce, kde se konají výstavy současného umění.
Tak Adam Vačkář působivě a především přirozeně propojil umělecké ztvárnění se sociologickým pozorováním různých vrstev společnosti. To se ještě zvýraznilo v projektu, k němuž vyzval skupinu bezdomovců a zároveň několik vizážistů, kteří je oblékli a upravili tak, aby to odpovídalo jejich typům. Na chvíli se z nich stali úplně jiní lidé, jako by tvořili zcela běžný vzorek obyvatel zařazených do naší společnosti. Zevnějšek se jistě změní snadno, horší už je to se způsobem myšlení a přístupem k životu.
K přemítání nad dočasností a pomíjivostí všeho kolem nás a vůbec celé civilizace se vrací video, v němž autor zaznamenává pomalou jízdu po silnici, která vede snad až na samý konec světa. Zdá se, že za zatáčkou už nebude nic nebo že už nebude možná ani cesta zpátky.
Adam Vačkář pracuje také se slovem, které se rozpadá a ztrácí původní smysl. Písmena znovu skládá tak, že význam není zcela zřejmý, že nám zůstává skrytý, pokud vůbec existuje. Tím vlastně navazuje na dávné objevy Jiřího Koláře, který k obdobným závěrům dospěl už koncem padesátých či začátkem šedesátých let. Řešení však bylo zcela odlišné, odvíjelo se ze zcela jiných podmínek. Je ovšem vidět, že východiska a kořeny hrají stále důležitou úlohu, ať už umělec vyrůstá a žije v jakémkoliv prostředí.
Vačkář vytváří také sochy. K jedné z nich ho inspiroval pobyt v Rusku, nazval ji příznačně Sputnik. Je v ní zahrnuto všechno, co s touto zemí souvisí. Ať už její skutečné nebo předstírané úspěchy, její hlasitě proklamovaná vítězství i utajované prohry. Pro autora i celou jeho generaci je důležité cestování, navštívil nejrůznější země. Pobyty v některých z nich měly rozhodující význam pro jeho životní styl i pro vývoj jeho tvorby (Japonsko, Francie, …). Jiná místa ho svou zvláštní atmosférou, historií a tradicí vyprovokovala k projektům, v nichž dokáže zúročit svou osobní zkušenost a poznání souvislostí mezi různými kulturami.