Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Adéla Bubníková: Těší mě, že můj pohled na svět někoho zajímá

autor: archiv

“Byl jednou jeden skicák” to je název putovní výstavy Adély Bubníkové. Začalo to v kavárně a baru “Zasekávák”, další repríza byla v Činoherním klubu, potom v dejvické vinárně U Hrušky a nyní aktuálně můžeme její tvorbu zhlédnout v café Kabinet v Dejvicích. Na stěnách zde visí velmi půvabné malby s jednolitým barevným pozadím. Mezi tématy převládají muzikanti, ale také v její tvorbě najdeme inspiraci přírodou. Rovněž se s její prací můžeme setkat na plakátech k inscenacím nebo všude tam, kde je nutná užitá grafika.

Nejen výtvarné počiny mladé a nadějné výtvarnice, ale i nedávné narozeniny byly důvodem našeho setkání a povídání. Adéla byla po celou dobu milá a přívětivá, a to i tehdy, když jsme si povídali na téma, jak se cítí před bílou plochou? Jaký rozměr je jí nejbližší? Dokonce jsme se dostali k jejím prvním skicám v životě vůbec. Adéla nám odhalila jedno své tajemství: oko…

Tvoji rodiče Ilona Svobodová a Gustav Bubník, oba herci. Potom nevlastní tatínek Petr Skoumal, muzikant a skladatel. Jedna babička lékařka… A výtvarnictví?
Podle mě mám nějaké vlohy po mém dědečkovi z máminy strany. Děda byl plukovník a inženýr. Rýsoval a hodně rád maloval. V našem domě po něm máme nějaké obrazy.
Od základní školy jsem začala chodit na výtvarné kroužky. Divadlem jsem byla sice odkojená, ale věděla jsem, že toto dělat nechci. Určitě mě nebavilo předvádět samu sebe, ale toužila jsem ukazovat to, co dělám.

A proto jsou ideální výstavy, např. tvoje aktuální v kavárně a galerii Kabinet BYL JEDNOU JEDEN SKICÁK…
O tom to je. Nejsem vidět u toho, když se někdo dívá na mé obrazy. Určitě bych nemohla být na scéně. Viděla jsem jaká je to fuška…

Plně tě chápu, proto ses oddala tajemství bílé plochy.
Úplně na začátku jsem se rozhodovala, jestli budu malířka nebo veterinářka. Nešla mi chemie, proto zvítězil výtvarný obor.

Nakonec si můžeš ta zvířátka alespoň malovat…
(Smích.) Nastoupila jsem na Střední průmyslovou školu grafickou, Hellichovku. Tam jsem studovala grafickou úpravu tiskovin, tedy grafiku nebo grafický design. Potom jsem se dostala na UMPRUM (Vysoká škola uměleckoprůmyslová).

Plakáty, obaly desek a knih, propagační tiskoviny. Ve výsledku je to stejně o malířské rutině?
Hodně, zejména o pravidlech.

Jak to vstřebá někdo, kdo je obklopený divadlem a hudbou, tedy jistým bohémským životem?
Najednou je tam technická stránka věci. Právě tato okolnost mě odvedla od reklamních agentur. Vždycky mě lákala spíš volná tvorba. Moc nechci přemýšlet nad správnou velikostí, rozmístěním objektů nebo kombinací barev na zakázku…

… do toho všeho ještě mluví klient. A to může být velká překážka, zejména když bude trvat na svém nápadu “zeleného sloníka”.
Hypoteticky by to mělo dopadnout upřednostněním klienta, ale je důležité umět obhájit svůj názor. Stát si za ním, i když to je velká blbost.

Klienta bys neposlala do kopru?
Nikdy jsem to neudělala, ale už jsem byla kolikrát na hraně. Nejradši bych to dotyčnému omlátila o hlavu. (Smích.) Zejména, když už to byla třeba dvacátá verze.

Umět svůj záměr obhájit, to je také velké umění. To už se dostáváme na pole literatury a slovní zásoby?
Hlavně dokázat vše správně pojmenovat. Najít, co tam drhne. Umět vysvětlit tak, že klient ve výsledku tvou práci ocení a schválí. Dá se vysvětlovat na praktických důvodech - čitelnost, vhodná kombinace barev. Začít z praktického hlediska je dobré východisko a nakročení k úspěchu.
Nemůžeš kategoricky odepřít a použít důvody, které klient nechápe. Důležitá je představa klienta. Obojí není dobré - příliš jasné a konkrétní požadavky. Nejhorší varianta je klient bez vlastního názoru. Najednou se musíš snažit mu domluvit a přesvědčit ho, aby zkusil jinou cestu. V druhém případě buď nabídneš svá řešení, nebo se snažíš improvizovat. Všechno je to ale o dialogu, domluvě. Názor: “Já vás platím, tak to udělejte, jak chci já,” tak to je bez debaty. Většinou je to člověk s tunelovým viděním, „zabejčený“, pak s tím nic neuděláš. Nezbývá než se podřídit.

Jaké to je, když klient nemá názor?
Pak je to kreativnější. Na základě nějakých zkušeností si na začátku vytvářím varianty sama pro sebe. Udělám třeba pět úplně rozdílných řešení.

Jak vnímáš v tomto případě čas?
To jsem si také uvědomila. Vím o sobě, že nejsem úplně pružná. Ráda si dávám odklad. Něco jako když po jídle potřebujete vytrávit. S myšlenkou a návrhem je to to samé. Není dobré to dělat hrrr. Uložit si to v sobě, tzv. se vyspat, nechat to uzrát. Musím si to trochu rozmyslet. Dnes už vím, že klientovi stačí dát nejvíc tři návrhy. Když jich dáš víc, pak se v tom ztrácíme společně.

Zajímalo by mě, jaké jsou tvé pocity, když máš něco namalovat pro výstavu?
Mám svou značku „Adély skicák“. Hodně jsem přemýšlela, jak to vůbec vzniklo. Jedna paní profesorka na Hellichovce, malířka Jana Budíková, nás nabádala, ať si vždycky s sebou bereme skicák. Byli jsme mladí a nevytrénovaní, tak si musíš neustále skicovat, aby ruka nasála grif. Máma by potvrdila, že jsem hodně kreslila ruce. Nebo jsem seděla na autobusové zastávce a kreslila jsem stromy, nebo cestující… Rychlokresba člověka, jen tak.

Co ti říká kresba textury? Osobně jsem ve škole musel malovat studii obvazu.
Na texturu bych neměla trpělivost. Určitě bych to zjednodušila. Pamatuju si, jak mi jednou děda půjčil trojnožku, abych mohla chodit malovat do plenéru. Dal mi k tomu plátno a barvy. Na Šumavě jsem se vydala do terénu se vším, co k tomu patřilo. Než jsem to všechno rozložila, tak uběhla půl hodina. Zjistila jsem, že to trvá dlouho. Po třech hodinách malování stromů a krajiny jsem odešla.

Nenechali tě hledat termovizí?
Ne, to ne. Jinak některé náměty si v sobě chroustám dlouho, ale v kresbě a malbě musím být rychlá. Buďto mám úplně jasnou představu. Nebo pouze vím, co chci. Pak nechám ruku, ať si dělá, co chce ona. Moje první malby byly úplně jiného rázu, než v současnosti. Říkám tomu “Pollockoviny”.

S napětím poslouchám…
Vzala jsem si papír A0, většinou i nějaký barevný. Položila jsem to na zem, k tomu barvy na železo a začala jsem tu barvu vylévat. Pak jsem vzala třeba čínské hůlky a roztírala jsem. Barva na železo má strukturu a na papíře vzniká reliéf. Ve výsledku jsem používala i ruce v chirurgických rukavicích a hrabala jsem se v obrazech.

Tedy barevný hovniválek?
(Smích.) Děkuji ti.

Tvůj popis mě to evokoval.
Chápu. Mám pocit, že tak nějak funguje arteterapie. Tvoříš něco rukama, zároveň se v tobě něco vyvolává, protože samotná barva je podnětem pro hmatový pocit. Najednou vytváříš nádhernou červenou skvrnu, do které se vleje modrá. Máš pocit, že jsi namaloval strom.

Vzpomeneš si na svůj nejstarší skicák?
Kdybych v tomto měla být úplně čestná, tak můj nejstarší skicák byl jeden sešit, který byl na dějiny umění a literaturu. Do toho jsem si zároveň kreslila. Můj první skicák byl sešit A4 čtverečkovaný, do kterého jsem si psala poznámky. Když jsem se nudila, tak jsem si do něj kreslila.

Předpokládám, že po těch letech, kdybychom tvé skicáky seřadili za sebou, tak objevíme i technický posun?
Určitě. Jak jsme museli kreslit, tak ruka se naučí. Hlavně se to projevuje na figurách.

Našli bychom tam téma nebo objekt, který by všechny skicáky spojoval? Třeba kočička…
Témata se u mě mění. Zejména vzhledem k pubertě, milencům a k bouřlivému životu na některých školách, ale když o tom přemýšlím, tak mám hodně obrazů, kde vždy začínám okem. To je první věc, kterou kreslím. Někdy mám představu, ale začínám hodně nelogicky okem, protože mě baví. Oko je asi ten společný prvek ve všech mých skicách. Nevím, proč tomu tak je. Okno do duše - to jsou řeči. V oku jsem si jistá.
Před nedávnem jsem viděla jednu velmi zamračenou paní v autobuse. Velmi mě výtvarně přitahovala. Jen jak jsem přijela domů, musela jsem si jí nakreslit. Byla vrásčitá jako želva, asi kolem osmdesáti, ale i tak byla krásná. Nutila jsem se začít pusou, abych celý ten obličej chytla, ale stejně jsem začala okem.

Co je na oku tak důležitého?
Možná blbost, ale panenku dělám až na závěr. Dokonce jsem si zaplatila kurzy na UMPRUMce, abych se docvičila v malbě portrétu a kresbě. Dlouho potom, co jsem tam dostudovala. Dokonce pan asistent Kaláb si mě pamatoval, a to už se mezitím stal profesorem. Stále mě upozorňoval na oči, že je mám prázdné. Právě tu panenku dělám až na závěr. Pro mě je to taková tečka celé kresby. Vypadá to, jako by moje portréty byly slepé.

Co pro tebe představuje bílá plocha? Je to magnet, nebo tě rozčiluje?
Myslím si, že je to pro mě magnet. Ale tak bych to rozhodně nepojmenovala. Pro mě je to moc čisto. Mám ráda svůj špinavý život. Potřebuji trochu “dirty”. Bílá plocha musí být ve výsledku trošku zhýralá. Láká mě. Nepotřebuju jí zničit ani znehodnotit. Chci jí obohatit.

To zní zajímavě. Můžeš to přiblížit?
Jen holou plochu nepotřebuju. Mám ráda i skvrny. Např. jsem někde viděla nějakou část plochy seškrábanou a mě to něco evokovalo. Potřebovala jsem to hned přenést, proto jsem si tu skvrnu naskicovala. Kdybych mohla a necítíla jsem se při tom blbě, tak bych hned kreslila na tu danou originální plochu, třeba dveře. Bylo to v místě, kde by všichni věděli, že jsem to kreslila já. Tak jsem to nakonec neudělala, ale Fixku a tužku mám pořád u sebe.

Co tě třeba láká malovat?
(Bez rozmyšlení.) Věci, co mě něco připomínají, i kdybys měl bílou plochu s kazem, tak by mě spíš zaujal ten kaz a začala bych malovat od něj.

To by bylo ono zmíněné oko… Zmínila jsi reliéf, můžeme se bavit o skulptuře obrazu?
K tomu zas úplně vztah nemám. Tak daleko to u mě nedošlo. Bavili mě barvy na železo. Když se rozlévají, tak vznikají linie. Na střední škole jsem měla profesorku kaligrafie Janu Průšovou a hodně jsem ten obor milovala. Ke kaligrafii mě přitáhla. Začala jsem obdivovat japonské a čínské znaky. Ty mi občas připomínaly, to co dělám.
Klikyháky, co vznikají tahem, tak to mě lákalo. Zejména ta stopa na ploše.

Je vůbec něco, co tě odtáhne od malování?
(Dlouhé přemýšlení.) Někdy čas, když od toho musím odejít. Jak to myslíš? Co mi to naruší?

Nechávám to na tobě, třeba. Prostě, zda je nějaká síla, která by ti zabránila v malování?
Mám spíš problém v tom, že když něco začnu a ponořím se do toho, tak neumím odejít. Např. mám jít s někým do kina, tak ještě dvacet minut a musím odejít. Tak to úplně neumím. Potřebuju mít jistotu, že mám čas. To je i důvod, proč mi vyhovuje pracovat v noci. Jediné, co si ubíráš, tak je spánek. To ale nevadí, protože víš, že máš čas k dispozici. Začínala jsem kreslit třeba v deset večer do čtyř do rána.

Takové upíří malování?
Někdy třeba ano. Pokud to nemám rozmyšlené. Některé obrázky dodělávám akrylem a ten je rychleschnoucí, pak musí ruka a hlava pracovat na plné obrátky. Nevím, jak se to stává, ale před každou výstavou jsem cítila potřebu domalovat obrázky za ty, co se prodaly. Vždycky jsem to dodělávala den před instalací. Ve stresu na poslední chvíli se dobře pracuje.

Jak důležitou roli pro tebe má formát obrázku, jeho velikost.
Určitě důležitou. Nemohla bych dělat miniatury. Nedávno jsem se o tom bavila s jedním pánem, co chtěl ode mě koupit obrázek. Viděl mě, jak stěhuju obraz kolem osmdesáti centimetrů. Zda prý mě nenapadlo malovat něco menšího? Miniatury by se nechaly lépe přenést. Velikostí váhu obrazu také uděláš. U velkého formátu se ale můžeš víc rozmáchnout.
Každý obrázek se nějak musí říct. Případně může napovědět. Něčemu sluší velký formát, u jiného tématu je tomu naopak. Nejmenší mám nyní šneky 30 x 30 cm. Sluší mu právě tento malý formát. A to je moje minimum.

Tvoje největší miniatura.
(Smích).

Když se obraz prodá?
Hodně mě zajímá, kde skončí. Kde visí. Většinou mi samotní kupující pošlou foto, kde daný obraz mají. Asi tuší, že mě těší, když vím, že je o obraz dobře postaráno.

Zajímá tě tedy, jak působí tvé poselství…
Dá se to tak říct.

Každý obraz představuje nějakou šifru.
Asi to tak bude. U jedné mé příbuzné, právničky, mají můj obraz “Žravá dáma” v čekárně, je to šachovnice s kapkami krve. Vyprávěla mi, že reakce jejích klientů jsou velmi zajímavé. Radost druhých, je i moje radost.

V podstatě si tě pustí do života…
… ani ne tak mě, jako spíš můj pohled na svět. Můj zkreslený pohled na realitu. (Dlouhá odmlka.) To máme ale všichni. Těší mě, že můj pohled na svět někoho zajímá.

24.10.2022 16:10:52 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

Časopis 44 - rubriky

Archiv čísel

Festivaly (1), Filmová scéna (1), Noc kostelů/ Víra (1), Výstavy (1), Z éteru (11)

reklama