Adéla Bubníková: Těší mě, že můj pohled na svět někoho zajímá
autor: archiv
zvětšit obrázek“Byl jednou jeden skicák” to je název putovní výstavy Adély Bubníkové. Začalo to v kavárně a baru “Zasekávák”, další repríza byla v Činoherním klubu, potom v dejvické vinárně U Hrušky a nyní aktuálně můžeme její tvorbu zhlédnout v café Kabinet v Dejvicích. Na stěnách zde visí velmi půvabné malby s jednolitým barevným pozadím. Mezi tématy převládají muzikanti, ale také v její tvorbě najdeme inspiraci přírodou. Rovněž se s její prací můžeme setkat na plakátech k inscenacím nebo všude tam, kde je nutná užitá grafika.
Nejen výtvarné počiny mladé a nadějné výtvarnice, ale i nedávné narozeniny byly důvodem našeho setkání a povídání. Adéla byla po celou dobu milá a přívětivá, a to i tehdy, když jsme si povídali na téma, jak se cítí před bílou plochou? Jaký rozměr je jí nejbližší? Dokonce jsme se dostali k jejím prvním skicám v životě vůbec. Adéla nám odhalila jedno své tajemství: oko…
Podle mě mám nějaké vlohy po mém dědečkovi z máminy strany. Děda byl plukovník a inženýr. Rýsoval a hodně rád maloval. V našem domě po něm máme nějaké obrazy.
Od základní školy jsem začala chodit na výtvarné kroužky. Divadlem jsem byla sice odkojená, ale věděla jsem, že toto dělat nechci. Určitě mě nebavilo předvádět samu sebe, ale toužila jsem ukazovat to, co dělám.
O tom to je. Nejsem vidět u toho, když se někdo dívá na mé obrazy. Určitě bych nemohla být na scéně. Viděla jsem jaká je to fuška…
Úplně na začátku jsem se rozhodovala, jestli budu malířka nebo veterinářka. Nešla mi chemie, proto zvítězil výtvarný obor.
(Smích.) Nastoupila jsem na Střední průmyslovou školu grafickou, Hellichovku. Tam jsem studovala grafickou úpravu tiskovin, tedy grafiku nebo grafický design. Potom jsem se dostala na UMPRUM (Vysoká škola uměleckoprůmyslová).
Hodně, zejména o pravidlech.
Najednou je tam technická stránka věci. Právě tato okolnost mě odvedla od reklamních agentur. Vždycky mě lákala spíš volná tvorba. Moc nechci přemýšlet nad správnou velikostí, rozmístěním objektů nebo kombinací barev na zakázku…
Hypoteticky by to mělo dopadnout upřednostněním klienta, ale je důležité umět obhájit svůj názor. Stát si za ním, i když to je velká blbost.
Nikdy jsem to neudělala, ale už jsem byla kolikrát na hraně. Nejradši bych to dotyčnému omlátila o hlavu. (Smích.) Zejména, když už to byla třeba dvacátá verze.
Hlavně dokázat vše správně pojmenovat. Najít, co tam drhne. Umět vysvětlit tak, že klient ve výsledku tvou práci ocení a schválí. Dá se vysvětlovat na praktických důvodech - čitelnost, vhodná kombinace barev. Začít z praktického hlediska je dobré východisko a nakročení k úspěchu.
Nemůžeš kategoricky odepřít a použít důvody, které klient nechápe. Důležitá je představa klienta. Obojí není dobré - příliš jasné a konkrétní požadavky. Nejhorší varianta je klient bez vlastního názoru. Najednou se musíš snažit mu domluvit a přesvědčit ho, aby zkusil jinou cestu. V druhém případě buď nabídneš svá řešení, nebo se snažíš improvizovat. Všechno je to ale o dialogu, domluvě. Názor: “Já vás platím, tak to udělejte, jak chci já,” tak to je bez debaty. Většinou je to člověk s tunelovým viděním, „zabejčený“, pak s tím nic neuděláš. Nezbývá než se podřídit.
Pak je to kreativnější. Na základě nějakých zkušeností si na začátku vytvářím varianty sama pro sebe. Udělám třeba pět úplně rozdílných řešení.
To jsem si také uvědomila. Vím o sobě, že nejsem úplně pružná. Ráda si dávám odklad. Něco jako když po jídle potřebujete vytrávit. S myšlenkou a návrhem je to to samé. Není dobré to dělat hrrr. Uložit si to v sobě, tzv. se vyspat, nechat to uzrát. Musím si to trochu rozmyslet. Dnes už vím, že klientovi stačí dát nejvíc tři návrhy. Když jich dáš víc, pak se v tom ztrácíme společně.
Mám svou značku „Adély skicák“. Hodně jsem přemýšlela, jak to vůbec vzniklo. Jedna paní profesorka na Hellichovce, malířka Jana Budíková, nás nabádala, ať si vždycky s sebou bereme skicák. Byli jsme mladí a nevytrénovaní, tak si musíš neustále skicovat, aby ruka nasála grif. Máma by potvrdila, že jsem hodně kreslila ruce. Nebo jsem seděla na autobusové zastávce a kreslila jsem stromy, nebo cestující… Rychlokresba člověka, jen tak.
Na texturu bych neměla trpělivost. Určitě bych to zjednodušila. Pamatuju si, jak mi jednou děda půjčil trojnožku, abych mohla chodit malovat do plenéru. Dal mi k tomu plátno a barvy. Na Šumavě jsem se vydala do terénu se vším, co k tomu patřilo. Než jsem to všechno rozložila, tak uběhla půl hodina. Zjistila jsem, že to trvá dlouho. Po třech hodinách malování stromů a krajiny jsem odešla.
Ne, to ne. Jinak některé náměty si v sobě chroustám dlouho, ale v kresbě a malbě musím být rychlá. Buďto mám úplně jasnou představu. Nebo pouze vím, co chci. Pak nechám ruku, ať si dělá, co chce ona. Moje první malby byly úplně jiného rázu, než v současnosti. Říkám tomu “Pollockoviny”.
Vzala jsem si papír A0, většinou i nějaký barevný. Položila jsem to na zem, k tomu barvy na železo a začala jsem tu barvu vylévat. Pak jsem vzala třeba čínské hůlky a roztírala jsem. Barva na železo má strukturu a na papíře vzniká reliéf. Ve výsledku jsem používala i ruce v chirurgických rukavicích a hrabala jsem se v obrazech.
(Smích.) Děkuji ti.
Chápu. Mám pocit, že tak nějak funguje arteterapie. Tvoříš něco rukama, zároveň se v tobě něco vyvolává, protože samotná barva je podnětem pro hmatový pocit. Najednou vytváříš nádhernou červenou skvrnu, do které se vleje modrá. Máš pocit, že jsi namaloval strom.
Kdybych v tomto měla být úplně čestná, tak můj nejstarší skicák byl jeden sešit, který byl na dějiny umění a literaturu. Do toho jsem si zároveň kreslila. Můj první skicák byl sešit A4 čtverečkovaný, do kterého jsem si psala poznámky. Když jsem se nudila, tak jsem si do něj kreslila.
Určitě. Jak jsme museli kreslit, tak ruka se naučí. Hlavně se to projevuje na figurách.
Témata se u mě mění. Zejména vzhledem k pubertě, milencům a k bouřlivému životu na některých školách, ale když o tom přemýšlím, tak mám hodně obrazů, kde vždy začínám okem. To je první věc, kterou kreslím. Někdy mám představu, ale začínám hodně nelogicky okem, protože mě baví. Oko je asi ten společný prvek ve všech mých skicách. Nevím, proč tomu tak je. Okno do duše - to jsou řeči. V oku jsem si jistá.
Před nedávnem jsem viděla jednu velmi zamračenou paní v autobuse. Velmi mě výtvarně přitahovala. Jen jak jsem přijela domů, musela jsem si jí nakreslit. Byla vrásčitá jako želva, asi kolem osmdesáti, ale i tak byla krásná. Nutila jsem se začít pusou, abych celý ten obličej chytla, ale stejně jsem začala okem.
Možná blbost, ale panenku dělám až na závěr. Dokonce jsem si zaplatila kurzy na UMPRUMce, abych se docvičila v malbě portrétu a kresbě. Dlouho potom, co jsem tam dostudovala. Dokonce pan asistent Kaláb si mě pamatoval, a to už se mezitím stal profesorem. Stále mě upozorňoval na oči, že je mám prázdné. Právě tu panenku dělám až na závěr. Pro mě je to taková tečka celé kresby. Vypadá to, jako by moje portréty byly slepé.
Myslím si, že je to pro mě magnet. Ale tak bych to rozhodně nepojmenovala. Pro mě je to moc čisto. Mám ráda svůj špinavý život. Potřebuji trochu “dirty”. Bílá plocha musí být ve výsledku trošku zhýralá. Láká mě. Nepotřebuju jí zničit ani znehodnotit. Chci jí obohatit.
Jen holou plochu nepotřebuju. Mám ráda i skvrny. Např. jsem někde viděla nějakou část plochy seškrábanou a mě to něco evokovalo. Potřebovala jsem to hned přenést, proto jsem si tu skvrnu naskicovala. Kdybych mohla a necítíla jsem se při tom blbě, tak bych hned kreslila na tu danou originální plochu, třeba dveře. Bylo to v místě, kde by všichni věděli, že jsem to kreslila já. Tak jsem to nakonec neudělala, ale Fixku a tužku mám pořád u sebe.
(Bez rozmyšlení.) Věci, co mě něco připomínají, i kdybys měl bílou plochu s kazem, tak by mě spíš zaujal ten kaz a začala bych malovat od něj.
K tomu zas úplně vztah nemám. Tak daleko to u mě nedošlo. Bavili mě barvy na železo. Když se rozlévají, tak vznikají linie. Na střední škole jsem měla profesorku kaligrafie Janu Průšovou a hodně jsem ten obor milovala. Ke kaligrafii mě přitáhla. Začala jsem obdivovat japonské a čínské znaky. Ty mi občas připomínaly, to co dělám.
Klikyháky, co vznikají tahem, tak to mě lákalo. Zejména ta stopa na ploše.
(Dlouhé přemýšlení.) Někdy čas, když od toho musím odejít. Jak to myslíš? Co mi to naruší?
Mám spíš problém v tom, že když něco začnu a ponořím se do toho, tak neumím odejít. Např. mám jít s někým do kina, tak ještě dvacet minut a musím odejít. Tak to úplně neumím. Potřebuju mít jistotu, že mám čas. To je i důvod, proč mi vyhovuje pracovat v noci. Jediné, co si ubíráš, tak je spánek. To ale nevadí, protože víš, že máš čas k dispozici. Začínala jsem kreslit třeba v deset večer do čtyř do rána.
Někdy třeba ano. Pokud to nemám rozmyšlené. Některé obrázky dodělávám akrylem a ten je rychleschnoucí, pak musí ruka a hlava pracovat na plné obrátky. Nevím, jak se to stává, ale před každou výstavou jsem cítila potřebu domalovat obrázky za ty, co se prodaly. Vždycky jsem to dodělávala den před instalací. Ve stresu na poslední chvíli se dobře pracuje.
Určitě důležitou. Nemohla bych dělat miniatury. Nedávno jsem se o tom bavila s jedním pánem, co chtěl ode mě koupit obrázek. Viděl mě, jak stěhuju obraz kolem osmdesáti centimetrů. Zda prý mě nenapadlo malovat něco menšího? Miniatury by se nechaly lépe přenést. Velikostí váhu obrazu také uděláš. U velkého formátu se ale můžeš víc rozmáchnout.
Každý obrázek se nějak musí říct. Případně může napovědět. Něčemu sluší velký formát, u jiného tématu je tomu naopak. Nejmenší mám nyní šneky 30 x 30 cm. Sluší mu právě tento malý formát. A to je moje minimum.
(Smích).
Hodně mě zajímá, kde skončí. Kde visí. Většinou mi samotní kupující pošlou foto, kde daný obraz mají. Asi tuší, že mě těší, když vím, že je o obraz dobře postaráno.
Dá se to tak říct.
Asi to tak bude. U jedné mé příbuzné, právničky, mají můj obraz “Žravá dáma” v čekárně, je to šachovnice s kapkami krve. Vyprávěla mi, že reakce jejích klientů jsou velmi zajímavé. Radost druhých, je i moje radost.
… ani ne tak mě, jako spíš můj pohled na svět. Můj zkreslený pohled na realitu. (Dlouhá odmlka.) To máme ale všichni. Těší mě, že můj pohled na svět někoho zajímá.
Časopis 44 - rubriky
Časopis 44 - sekce
DIVADLO
Divadlo Ungelt zkouší hru Jima Cartwrighta
Na začátku září zahájili zkoušení hry Dvojka Jima Cartwrighta. V této britské komediální klasice sice vystupuj celý článek
HUDBA
Green Småtroll novou desku pokřtí ve Futuru
Ska-jazzová kapela Green Småtroll, v jejímž čele stojí herec Filip Kaňkovský, plánuje v polovině listopad celý článek
OPERA/ TANEC
Bedřich Smetana a Rusalka ze Scaly
Smetana
Příběh vzdoru, touhy, hledání inspirace a síly. Bedřich Smetana v posledních patnácti letech svého celý článek