Scéna.cz 

Heda Gablerová ve Švandově divadle

Režisér Dan Špinar v den svého triumfu na Cenách Alfréda Radoka představil svůj nejnovější opus - premiéru Ibsenovy Heda Gablerová ve Švandově divadle.
Je to dnes zvláštní doba – hry absurdního divadla se dají hrát jako realistické, a naopak sto let stará realistická dramata Henrika Ibsena jsou využívány k tomu, aby ukázaly absurdity a existenciální bezvýchodnost dnešní společnosti a vztahů. To je i případ dramatu Heda Gablerová. Lidské pochybování, závist, intriky i touha po svobodě je stále stejná, jen kulisy se proměňují. A jsou-li herci nakloněni plnit režisérovu vizi – jako je to v případě Hedy Gablerové ve Švandově divadle - výsledný tvar je tak autentický a současný, až z toho mrazí.

Na počátku hry se na zšeřelé předscéně objeví postava Hedy. Mladá, zvláštně krásná, lehce provokativní. Čiší z ní ale nevýslovný smutek. V domě, který přející tetička zaplnila spoustou květin a lehce kýčovitých drobností, se Heda necítí dobře. I když se snaží tuto domáckou pohodu „uklidit“, stejně je tu pro ni zima. A tak se upíná k záchytným bodům - svému velkému černému křídlu a k své zásobě lehce bizarních bot. A pak je tu ještě něco – pistole generála Gablera, jejího otce, jejichž chladivý kov a dokonalost ji uklidňuje. Její manžel - profesor Tesman si tu naopak lebedí a marně se snaží pochopit svou ženu, která bůhvíproč dává přednost krkolomným botám na extrémně vysokém podpatku před pohodlnými papučemi, a společenským šatům před domácí zástěrou. Heda připomíná černou pumu, kterou zavřeli do společné klece s domácími zvířaty. Starostlivá tetička, snaživá služka i lehce hysterická paní Elvstedová jí odpuzují. Nikdy s nimi nenajde společnou řeč. Jedinou spřízněnou duší je doktor Brack, který ji chápe a obdivuje. Ale ten malý flirt s ním je jen slabou náplastí na děsivou vizi budoucnosti. To Eilert Lovborg (Martin Pechlát) je jiný kalibr. Má v sobě stejné stíny a běsy jako Heda, má v sobě zhoubnou vášeň věčných nespokojenců. Kdysi se milovali, ale oba si uvědomují – mohli spolu umřít, ale ne žít. Jsou jako magnety, které se v jedné chvíli přitahují neovládnutelnou silou, a vzápětí se stejně silně odpuzují. Ti dva, jako by pluli paralelním vesmírem. Obyčejný svět, ve kterém se pinoží a radují z maličkostí všichni ostatní, je jim nesmírně vzdálený. Jsou chvíle, kdy ti druzí mají pocit, že je alespoň na chvíli pochopili. Ale je to mýlka. Ti dva nezadržitelně spějí k zániku.

Celá koncepce hry – ať už je to scéna Ivy Němcové, kostýmy Lindy Boráros či nervní hudba Jiřího Hájka, stejně jako symboly nahuštěná režie Dana Špinara – nás nenechají ani chvíli na pochybách. Zrcadlová skřínka s pistolemi, hromady extravagantních bot, klavír, v druhé části hry postavený nohama vzhůru, to je virtuální svět předmětů, kterého se Heda drží zuby nehty. Ona se prostě nechce stát součástí toho normálního světa, který jí připadá trapný, hloupý a nesvobodný. A děsivý.

Přesně vyhraněné typy, které ztvárňuje sedm herců, nás zcela vtáhnou do děje. Jana Stryková do Hediných nepohodlných bot vklouzla nejen s elegancí, ale především s hlubokým pochopením pro bytostný smutek ženy, která se ocitla v nesprávnou dobu na nesprávném místě, a ví, že není úniku. Apolena Veldová výborně vystřihla staropanenskou tetičku s pečlivou trvalou a nezměrnou láskou pro nadějného synovce, paní Elvstedová Evy Leimbergerové je správnou slepičí ženuškou, která neřeší morální dilemata, ale s nadšením se vrhá do záchrany jakéhokoli muže, který to podle ní potřebuje. Oddanou, lehce duševně i fyzicky handicapovanou služku hraje Kristýna Frejová prostě a uvěřitelně. Taky trojice mužů ukazuje jasně načrtnuté charaktery. David Punčochář se přesvědčivě ujal role snaživého ňoumy, který to jednou někam dotáhne, nebude-li mu v tom bránit nějaký nadaný, ale naprosto neukázněného kolega jako Eilert. Toho s přehledem hraje Martin Pechlát. S napětím sledujeme jak charismatického, lehkovážného severského krasavce postupně rozežírá neklid duše, alkohol a pochybnosti o smyslu věcí. Doktor Brack Luboše Veselého do výčtu zapadá jako symbol vychytralého, vědoucího egoisty, který nikdy nepřekročí hranici od hraní si ke skutečnému prožívání, nikdy se nenamočí. Vždy si nechává zadní vrátka...

Celá inscenace působí jako zvláštní ve zpomaleném rytmu pečlivě propracované choreografie, nicméně dokáže udržet napětí až do konce. Působí natolik sugestivně, že vás při odchodu z divadla napadne: Možná, že bych tu Hedinu pistoli taky využila...

Henrik Ibsen: Heda Gablerová. Překlad František Fröhlich, režie Daniel Špinar, scéna Iva Němcová, Kostýmy Linda Boráros, hudba Jiří Hájek, dramaturgie Martina Kinská, hrají David Punčochář, Jana Stryková, Apolena Veldová, Eva Leimbergerová, Luboš P. Veselý, Martin Pechlát, Kristýna Frejová. Premiéra 27. února 2010 ve Švandově divadle Praha.