Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Michal Slaný nejen o muzikálech

autor: archiv

Dlouhá léta jste mohli Michala Slaného vídat na scénách Národního divadla. Dnes je na volné noze, ale na nedostatek práce si rozhodně nemůže stěžovat. O prázdninách je ovšem plně zaneprázdněn spoluprací se Studiem DVA. Můžete jej vidět jednak jako Cornelia Hackla v HELLO, DOLLY! a pak společně s Marošem Kramárem a Filipem Blažkem v komedii VŠE O MUŽÍCH.

Po ochodu z Národního se stále více dostáváte k tomu, co jste studoval – hudebně dramatické divadlo...
Ale to je mylná informace, já jsem studoval činohru. Tedy – úplně přesně, hlásil jsem se na JAMU na činohru i na hudebně-dramatický obor, ale rozhodlo to, že činoherní ročník tehdy otvíral pan profesor Josef Karlík. Chtěl jsem pracovat s ním, věnovat se činohře – i když jsem tehdy závodně tancoval. Bylo to těžké rozhodování, protože katedru hudebně-dramatického divadla tehdy vedl Radek Balaš, takže i to bylo lákavé. Je ale fakt, že jsem v muzikálech vystupoval už na škole – hostoval jsem v Pardubicích v Mamzelle Nitouche a v Plzni v Procházkově Holka nebo kluk. To bylo ale spíše pro zpestření, baví mě obojí.

A právě Studio Dva vám obojí nabídlo. Kromě Hello, Dolly! hrajete v komedii Vše o mužích, a to na otevřené scéně na Vyšehradě. Je hodně rozdílné hrát venku a v uzavřeném divadle?
Určitě je to jiné v tom, že člověk nikdy neví, jaké bude počasí. I když nás ani případný déšť neohrozí, protože jeviště je kryté. Samozřejmě, pracuje se tam zajímavě s okolím, se zvuky. Pod Vyšehradem jezdí parníky, na protějším břehu na pláži bývají mejdany a hraje tam muzika, zvony odbíjejí neustále. Takže v tom je to zajímavější a pestřejší.

Není to na úkor slyšitelnost?
To máme od počátku vyřešeno tím, že máme mikroporty. Jsou důležité hlavně pro intimnější scény, kde není možné křičet. Funguje to dobře, diváci slyší. A když je slyšet projíždějící vlak, vezmeme to do hry. Zvlášť Mároš to s oblibou dělá, použije to jako vtip, že někomu právě ujíždí vlak.

Myslím, že se na scéně docela vyblbnete. Improvizujete?
Režisérka Jana Janěková hru hned na počátku dost upravila, a nevěděli jsme, jak to diváci na premiéře vezmou. Ale tím, že se jim to líbí, rozhodli a my po těch třech letech, co to hrajeme, jsme začali dost improvizovat. Naimprovizovali jsme asi hodinu. Takže dnes, když se daří a diváci jsou rozjetí, hraje se i 2,5 hodiny bez pauzy, což je dost neobvyklé. Je to pro mě takový fenomén, jaký jsem ještě nezažil. Setkali jsme se s tím, že lidi říkali: My jsme se celou dobu smáli tak, až nás bolí břicho. Dnes udělat takovou komedii, při které by se lidi pořád smáli, je hodně těžké. Takže jsem rád, že se to daří.

Vraťme se ale k Hello, Dolly! Jaký máte vztah ke klasickým muzikálům?.
Na jednu stranu velmi pozitivní. Na JAMU nám Radek Balaš říkal, že muzikálový herec je nejdokonalejší, protože umí hrát, zpívat i tančit. Nebo aspoň by to tak mělo být, na tom je postavený americký muzikál. U českých muzikálů, které jsou k vidění, to tak ale nefunguje. Někdo vymyslel, že muzikál patří popovým zpěvákům. Nechci jim to brát, ale stejně si myslím, že není důležité jen držet tón, a dobře zpívat. Pro mě muzikálový výkon spočívá právě v tom, že ten člověk přesvědčí lidi nejen zpěvem, ale dokáže i tančit a hrát.
Pokud je muzikál i o nějakém příběhu, figurách, charakterech, tak jim odpustím i případné nedokonalosti ve zpívání. V tom nám pomohl pan Klezla. Říkal: Vy jste herci, tak zpívejte jako byste hráli. Nesnažte se vytvářet tón. Myslím,že písnička se dá odzpívat herecky, že divák opravdu víc ocení, kdy vidí, že ta postava někam směřuje, že má svůj příběh.

Jaký je Kornelius Hackel?
Je to taková zvláštní figurka. Pro dnešek asi dost nereálná – je mu třicet tři a tři čtvrtě, ještě neměl holku a strašně po tom touží. Samozřejmě, pro dnešní dobu by byl takový kluk dost divný, ale vycházíme z nějaké doby a divák by tu nadsázku měl přijmout. Jinak bychom to nemohli hrát. Je to zkrátka zestárlý mladý kluk, který touží po pohodě a po životě.

Zaujalo mě vaše velmi rafinované líbání ruky paní Ireně Mollyové (alias Simoně Babčákové či Monice Fingerové). Kdo to vymyslel?
To samozřejmě vymyslel režisér Ondra Sokol. Myslím, že jeho režijní rukopis se na Dolly hodně podepsat. Právě to, že režíruje on, je pro mě velké pozitivum, protože to dokázal posunout do jiné roviny. Takže jak líbání ruky, tak i hodně dalších zajímavých nápadů vnesl velmi kreativně a výborně talentovaný mladý režisér Sokol. :-)
Ono potkat se dnes s režisérem, který má spoustu nápadů a vede herce, je vzácné. Setkání s člověkem, který je doslova studnice nápadů, je pro herce geniální, může se tím posunout někam dál. Může i sám něco vymyslet, ale ty impulsy od režiséra jsou skvělé.

Co vás čeká dále?
Do konce srpna hrajeme Hello, Dolly i Vše o mužích. Pak bych měl zkoušet v Divadle Na Jezerce Orsina ve Večeru tříkrálovém. A pak mě ještě oslovil režisér Viktor Polesný do připravovaného muzikálu V zajetí rokenrolu v divadle Broadway. Protože i on chce dělat muzikál spíše s herci než se zpěváky, tak mě to oslovilo a začal jsem o nabídce uvažovat. Pak také budu dolaďovat webové stránky- www.michalslany.cz .

9.8.2010 00:08:11 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!