Scéna.cz 

Ve Švanďáku nebe-peklo-ráj

Obyvatelé levého břehu Vltavy by se letos na podzim měli po čtyřech letech dočkat znovuotevření Švandova divadla. Divadlu se tak navrátí jeho předchozí označení. Věřme, že tato nálepka přinese souboru i divákům dostatek štěstí.
Objekt si prožil mnohé peripetie. Kauza zvláštního hospodaření, uzavření objektu, restituční spory a další problémy zaměstnaly mnoho úředníků. „Mě se tato problematika dotýkala po většinu předloňského a loňského roku, jednalo se zejména o pozemek v sousedním domě a pak o dům v Krofftově ulici,“ upřesnil pro Scenu.cz Daniel Hrbek, ředitel Švandova divadla, který nás provedl celým divadlem. Divadlem?

Sešli jsme se před budovou divadla ve Štefánikově ulici. Její identitu určuje pouze logo a název na lešení, jinak kolem samá malta, kolečka a další nářadí. Úterý 23. července 2002 po kontrolním dnu. Co to vlastně obnáší? K tomu Daniel Hrbek: „V podstatě pracovní poradu, na níž se scházíme se zástupcem Magistrátu - investora, Metrostavu – dodavatele, Pragoprojektu a architekt David Vávra a další.“
Vcházíme do divadelní kavárny, původně divadelního klubu. Pak z režijní kabiny nahlížíme do dvorany, jejíž dominantou je zeď bez omítky a klenbový strop. Budoucí komorní scéna - Studio pro zhruba 80 diváků. Tato scéna je určená zejména pro experimentální projekty, divadlo náročného diváka nebo koncerty a besedy. Kromě toho, že zůstane zachované původní zdivo, má tato prostora ještě jednu zajímavost: po celé její délce se nachází uprostřed propadlo, herci tak mohou vylézt na jeviště odkudkoli. „Přístup je sem pomocí zdviže i pro tělesně postižené diváky,“ doplňuje Hrbek.
Přecházíme přes prkenné lávky, shýbáme se pod provizorním lešením, uhýbáme maltě, která odstřikuje při omítání zdi. Konečně jsme z jejího dosahu. Zastavujeme se na schodišti u výklenku ve zdi. Jaký svatý patron sem asi přijde? „Dřív to bývalo odpočívadlo pro uhlíře, když vynášeli putny uhlí. Uvidíme. Tady jsme v ředitelně.“
Vzhledem k tomu, že podlaha ještě neexistuje a do ulice nahlížíme pouze přes otvory ve zdi, nic pro okázalé šéfovské místo nenasvědčuje. Procházíme budoucím sekretariátem a kanceláří ekonoma. Hrbek nás seznamuje s barevným řešením divadla – prostory pod úrovní povrchu červené, divácké prostory do modra a zázemí divadla do žluta. Prostě takové nebe-peklo-ráj. To už jsme ve dvorním traktu: pod námi střecha skladu kulis, dále provaziště a pavlač.
Divadlo bude disponovat nahrávacím studiem, kde dostanou prostor i začínající kapely, dále zkušebnou, která umožní i nácvik tanečních choreografií, do budoucna se na půdě počítá s ubytovnou.
Z výšin postupujeme do přízemí: pokladna, šatny pro diváky, hlavní foyer a po žebříku, kolem naskládaných trubek a ocelové konstrukce točitého schodiště na balkon se dostáváme do čestných lóží. Ještě nemají zvýšenou podlahu, takže na jeviště není skoro vidět, i když ... to je zakryto ocelovou oponou, pouze na nás svítí ostré světlo z propadliště a před sebou máme velké lešení.
Zbývá již jen provozně nejdůležitější části: režie velkého sálu, maskérna, kostymérna, rekvizitárna, pánské a dámské šatny, sklad kulis a ... zatím všude onen známý stavební tepot. Konečně jeviště, kde se právě dokončují lávky. „Tak tudy za chvíli nikdo neprojde, to přijde zazdít,“ dozvídáme se. „Tato chodba bude, doufám, používaná co nejméně, jedná se o požární únikovou cestu pro herce.“
Klap. Zavíráme velká vrata, jimiž se budou navážet do divadla kulisy. To už jsme na druhém konci divadla v Krofftově ulici. Nezbývá než celému Švandovu divadlu držet palce a těšit se na slavnostní premiéru, kterou bude inscenace Čas katů Kornela Hamvaie v prosinci roku 2002. „Čas katů není v žádném případě Strakonický dudák. Pro nás tato inscenace představuje uvedení našeho stylu, rukopisu, prostě hra ze současnosti,“ loučí se Daniel Hrbek.