Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Dan Špinar o Zkrocení zlé ženy

autor: archiv divadla

Za pár dní nás čeká premiéra Zkrocení zlé ženy na Nejvyšším purkrabství Pražského hradu v režii jednoho z nejžádanějších současných režisérů, Dana Špinara.

Se Shakespearem jste se ve své dosavadní práci zatím téměř nesetkal. Čím vás zaujalo jeho Zkrocení a která témata jste se v inscenaci rozhodl akcentovat?
Je pravda, že Shakespeara jsem zatím dělal jen jednou. Byla to Zimní pohádka v Hradci Králové, která pro mě byla z různých příčin komplikovaná. Tu hru napsal Shakespeare už jako starší muž, témata jsou tedy temná, melancholická. Je to o smrti, žárlivosti, znovuzrození. Přiznám se, že jsem jí moc nerozuměl. Proti tomu má Zkrocení zlé ženy výhodu, je možná vůbec první komedie tohoto autora, v té době patrně docela bouřliváka. Je to bujará komedie o mezilidských vztazích, která jiskří. Je postavena na namlouvacích rituálech mužů a žen, samečků a samiček, a celou hrou prolíná vlna erotična, namlouvání, vzájemného „očuchávání se“. Funguje tam nějaká magická chemie, která mě na tom strašně zajímá. Je ovšem nesporně obtížné tu hru dramaturgicky vyložit. Shakespeare to napsal v nějaké době, a vzhledem k tomu, že my to děláme v době zcela jiné, je potřeba si odpovědět na to, zda ukázat ten šovinistický přístup, kdy muž násilím zkrotí ženu, nebo to pojmout úplně jinak. Když jsem se tím textem prodíral, přišlo mi úžasný, že tam není úplně zřetelné, kdo koho vlastně krotí - jestli žena muže nebo muž ženu. Pro nás bylo zajímavý, že se potkali dva lidi, kteří spolu nějak chemicky fungujou od první chvíle, ale musí si ten vztah nějak uspořádat. Právě to hledání partnerství je strašně zajímavý téma, který je podle mě aktuální pro všechny časy, pro všechny lidi.

Připravovat inscenaci pro otevřený prostor je asi jiné než práce v kamenném divadle...
Nevím, zda bych to dělal v Národním divadle. Asi bych se hodně rozmýšlel. Ale na hradě to má jinou atmosféru, jiné parametry. Je to pro mě takový letní happening, skládačka zábavných čísel, jak fungují mezilidské vztahy muže a ženy, jak funguje balení, jak funguje souboj nápadníků. Mou ambicí je, aby to ti herci za těch 37 repríz hráli pokaždé rádi, aby napojení na publikum bylo takové, jaké má být – zkrátka, aby se divák nenudil.

Překvapil vás něčím prostor scény Nejvyššího purkrabství?
Musím říct, že mě moc nepřekvapil. Tím, že jsme inscenaci připravovali skoro půl roku, tak jsme si to dokázal představit. A myslím si, že moje scénografka Iva Němcová udělala naprosto perfektní scénu, která mi doslova zachránila život. Ta scéna je postavená tak, jako by vyrůstala ze země, přirozeně sem patří. To je výhoda, že tam nemusím vymýšlet žádné obrazy, placatit tu inscenaci, ale naopak můžu použít prostorově celý hrad, a diváci jsou přirozeně vtaženi do děje. Samozřejmě, všechno je o atmosféře. Stavím to tak, aby každé představení bylo jiné, nechci z toho udělat nějakou zakonzervovanou inscenaci. Lidi, kteří znají moje inscenace, vědí, že se většinou snažím, aby ty tvary byly co nejsevřenější. Tady jsem šel úplně jinou cestou, chtěl jsem divákovi zprostředkovat zážitek setkání. Takže je to plné zcizovacích efektů, hudby, písniček, různých žánrů a stylů, které se míchají. A pokud bude mít někdo problém s tím, že to není kompaktní, tak pro mě je to něco, co naopak považuju za výhodu. Je to taková performance, která je venku a má svou atmosféru. A přiznám se, že tohle zkoušení pro mě byly ty nejromantičtější okamžiky mé dosavadní divadelní dráhy.

Zeptám se ještě na samotný text. V Shakespearově hře je příběh rámován výstupem opilého vagabunda, kterého šlechtici pro svou kratochvíli převlečou do panských šatů. Jak jste si s tím poradili?
My jsme ten úvod úplně vynechali, protože mi připadal nudný a nikam nevedl. My jsme tu hru seškrtali skoro o dvě třetiny a celý koncept je postavený na těch namlouvacích rituálech.

Jak tomu rozumím, upřednostňujete hravou linku a nebude tedy prezentováno, jak chlapi ponižují ženy?
Tak by to rozhodně nemělo být, i když si takovou brutální koncepci – třeba v německém divadle - dokážu představit. Ta hra je napsaná jako fraška, taková elementárnější, hravější komedie. Je tam typickej chlap, typická ženská, ale v nějakých posunutých parametrech. Jsou to solitéři, kteří si nerozumí se světem, který je obklopuje. On je světoběžník, ona svérázná žena, která má na všechno svůj názor - tím pádem je pro ostatní jakoby nepatřičná, všichni se jí bojí. Mně se líbilo to, že oni dva jsou takoví nekonvenční – ale reální - jedinci, zatímco ty fraškovité postavy kolem nich, které utvářejí ten svět, jak to má být, jsou spíše typy z komedie dell´arte. Tím je dáno, že ti dva se z takového světa vymykají, nerozumí mu a každý se tomu brání jinak. On cestuje, ona na všechny řve. Pak se setkají a hned přeskočí jiskra. Je to hrozně eroticky nabité, ale je jasné, že jejich soužití bude těžký. Takže je před nimi hledání toho partnerství, vymezení toho, kde je můj a kde tvůj prostor. Největší oříšek bylo vymyslet závěrečný monolog Kateřiny tak, aby zazněl naprosto přirozeně - aby si žádná ženská neřekla, co to tady ta Káča povídá?! a aby ani chlapi neměli pocit, že je to příliš feministický. Mělo by z toho vyplynout, že ona našla někoho, pro koho se chce stát ženou.

Nelze si nevšimnout toho, že výškový rozdíl mezi představitelem Petruchia Romanem Zachem a Kateřinou Táni Vilhelmové je značný. Byl to úmysl?
Ano, i s tí jsem trochu kalkuloval, ta fyzická disproporce se mi líbila. Nedávno jsem objevil na youtube britský seriál BBC na téma Zkrocení zlé ženy. Přišlo mi zábavný, že ona je sice maličká, ale o to silnější energeticky. Že to není žádný habán v šatech, ale velmi přitažlivá, nekonvenční ženská. To se mi líbilo, a chtěl bych, aby to v naší inscenaci vypadalo taky tak.

Ve vašich inscenacích má důležitou roli taky muzika. Jaká bude tady?
Hudbu dělá Honza Muchow, já s ním pracuju poprvé, takže se tak trošku se oťukáváme. Ale už na začátku jsme si stanovili, že by to měla být pestrá féerie i hudebně. Takže se tam objeví jak Gershwinův šlágr z 20.let, tak i úplně současná nabušená muzika. Do toho tam budou živý věci. Takový základ – pojítko – bude scénická hudba, která vychází z vtipný ženský kapely Brécy. Ony tak zvláštně skřehotají, a my to chceme použít jako leitmotiv, situačně. Těmi vysokými pištícími hlásky se blížíme k tomu rejskovi (pozn. podle překladatele M.Hilského shrew může znamenat saň, ale taky hlodavce -rejska). Vlastně jsme tím chtěli tematizovat takovou tu nesnesitelnost té ženy. Takže, znovu říkám, že člověk, který má rád nějaký jednotný a přesný styl, bude zklamán... Zkrátka ve všem všudy to bude barevná féerie, kde by si (snad) každý přijde na své.

20.6.2011 20:06:11 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

Časopis 18 - rubriky

Archiv čísel

Festivaly (1), Recenze (3), Z éteru (2), Ze zlaté kapličky (1), Zveme ... (7)

reklama